02. Toulky světem - Amerika a Hawai 4. d.
EXPEDICE AMERIKA A HAWAII 1998 - IV
Ahoj tuláci. Po vleklé pauze (v čísle 5) se vracím k pokračování tohoto cestopisu. První dvě povídání byla zaměřena na Hawai a psal jsem v nich o týdenní velké cestě, která byla jakýmsi zakončením našeho putování po západních státech USA. Havaii je fajn, ale pro mne jen ukončením cesty, která trvala čtyřikrát déle. To, co nás na ní potkalo, určitě stojí také za řeč. Proto jsem ve čtvrtém čísle Větru napsal první část, jež se odehrávala za letu do Los Angeles, v bláznivém Las Vegas, u řeky Colorado a taky na krásné Howerově přehradě. Ostatně, vše je uloženo na netu. Takže kdo z vás má zájem, pojďte se se mnou znovu vydat na velkou cestu.
Pro zopakování pár vět z minule: ..... zajedeme k přehradě Hower Dam. Je zajímavá tím, že v době postavení v 30-tých letech byla největší na světě. Las Vegas z ní svítí. V seriálu přes ní skáče superman a v neposlední řadě je zajímavá tím, že zatímco na severní straně jste ještě v Nevadě, na jižní již no kde? No přece v Arizoně, v tvrdých mužů zóně.
Konec (starého povídání a začátek nového) kochání se a jedeme dál. Arizona nás čeká až za dva tejdny. Nakoupené pohledy bychom rádi poslali poštou domu, jenže v amíkově (citát Fox) se pošta těžko hledá. Zkoušíme to v prvním malém městečku směrem na Vegas. jmenuje se Boulder City. Poštu jsme našli. Dokonce znesvěcuji záchod v městské nemocnici, jinde to nejde. Na poušti je vodevšad vidět.
Dálnice na Indian Springs utíká rychle. V Amargosa Valley bereme benzín, je nejdražší, co tankujem ve státech, s výjimkou Havaje. Bereme téměř plnou. To slovo "téměř" je důležité na později. Benzínu je akorát na projetí Údolím Smrti. Takže asi kolem pátý vjíždíme do údolí. Nejprve jsme museli projet přes kopce, který toto údolí obepínaj. Cestou k vizitoru ještě párkrát zabočujeme k dunám z písku a taky k jeskyním. Nad vizitor centrem jsou nějaké kempy a tak se rozhodujeme zajet nejprve na jih dobýt nejjižnější místo západní polokoule, jež nepokryto mořem jest a leží 86 metrů pod jeho úrovní. Podle našeho atlasu je asi 30 km od významné křižovatky hlavních tahů, jež vedou parkem. Ono nejnižší místo je značené mezi dvěmi cestami na jih. Jedna asfaltová a druhá prašná. Na terénce jsou ještě další zajímavosti. První je ďáblovo místo, je to rozrytá zem u slané řeky. Tedy z dálky to vypadá jako slaná řeka. Jinak je to jenom souvislá vrstva soli řeku připomínající.
Druhou zajímavost, kterou jsme objevili, bych jednoduše nazval Boraxovým dolem. U první atrakce jsme zastavili asi v sedm večer, slunce už za-padalo za obzor a venku se (bez klimošky v autě) pro vedro nedalo ani trochu vydržet a to na konci září.
Litoval jsem první osadníky. Cesta dál je zlá, nemáme teréňák. Jedem jen 30 km/h a to je na velké údolí sakra málo.
Ke všemu mi ještě dochází, že nejnižší místo polokoule je určitě u asfaltové cesty. Lom na Borax vypadal opravdu opuštěně. Cesta jakoby po ní tejden nikdo nejel a připomíná tankodrom. Instinktivně noha plyn jen lochtá a v hlavě počítám kolik že to máme litrů vody sebou.
Jak se mi tenčí sebevědomí, tenčí se ještě něco. Jak jsme dorazili na asfalt, radíme se. Benzín nic moc. Co teď, smrt už asi nehrozí, ale jak dál? Je rozhodnuto, jedem z národ. parku na jih do městečka Shosone. Je to stejně daleko jako na Badwater Basin (nejnižší místo). Snad palivo vystačí, je to přes hory, jak jistě už víte. No, šťastně tam dorážíme. Ale pumpa je už uzavřená.
Je večer, můžeme počkat do rána, nebo se pokusit dojet do Bakeru. To je pořádná štreka, ale dolů z hor. Tak jedu. Tou dobou už dávno svítí rybí oko. Jedu, je tma. Najednou slyším rány. Jsem na krajnici, díky americká silnice. Můj první mikrospánek.
Americký silnice jsou poněkud širší, než ty naše v Evropě, a na krajích jsou zdrsnělé, taže jsou krajnice slyšet, díky tomu se nám nic nestalo. Šťastně jsme dojeli k dálnici do Bakeru na pumpu.
Od té doby, když jsme byli s palivem na doraz, bylo vždy placeno za plnou nádrž jen 10$. Tenkrát v Bakeru však 13$. Jen Bůh ví, na co jsme tenkrát dojeli. Bylo 22 hodin. Holky přebraly řízení a já usnul jak v mrákotách. Byl jsem vzbuzen až ve dvě v noci. Opět v Údolí smrti.
Světlo auta osvětluje tabulku s nápisem o druhém nejnižším místě světa. Zajeli jsme si 160 km navíc, ale je nám fajn. V eufórii se fotíme s vlajkou naší země.
Dobyto. Holky usínají. Šinu si to nocí a k tomu si zpívám snad všechny písně trempů, co znám. Stále k severu, k Sieře Nevadě. Asi v pět ráno už toho mám plný kecky, údolí je dávno za námi a velmi prudké sjezdy dávají znamení, že brzo bude zas nesmrtící krajina.
U cesty stojí naše auto, za ním stan, v něm já spím. Však jen krátce, poušť je samej kámen, blbě se v ní leží. Kdybych umřel asi bych měl brzo otlačený záda. Tak táhneme dál. Máme půlden skluz. Čelem se proti nám staví impozantní masív Siery Nevady. Tam někde mezi nejvyššími vrcholky je Mount Whitney, tyčící se do výše přes čtyři tisíce metrů. Nejvyšší hora Severní Ameriky, když nepočítáme Aljašku. Pod horami máme snídani a radíme se jak dál. Přes hory tu mají jenom pár cest a tak vítězí sice delší, ale jistější varianta, objet je z jihu po dálnici. Tato trasa není vůbec nudná bizardní skály střídají obrovské Juky a taky potkáváme kopec, který je zalesněn větrnými elektrárnami...
