02. Toulky světem - report z Austrálie

   Většina lidí má svůj sen o cestování a poznávání nových krajů. Pro někoho je to rovníková Afrika, někoho láká tajuplná Asie a jiného zase deštné pralesy Jižní Ameriky. Já miluji hory a vždycky jsem se chtěl podívat do Himalájí. Ale taky jsem se potřeboval naučit anglicky a po ročním absolvování večerního kurzu na jedné nejmenované jazykové škole jsem poznal, že tudy cesta nevede.

    Někdy v té době začaly mého kamaráda Swobiho přepadat jeho pravidelné cestovatelské choutky. Tvrdí, že má 4-letou periodu, po níž se mu život v Česku zdá k nevydržení a potřebuje někam odjet, aby pak zjistil, že doma je přece jen nejlíp. A tak mě přemluvil k cestě do Austrálie. Protože už tam byl, vyprávěl  nadšeně o báječných lidech, skvělé škole a vůbec o úžasném životě na druhé straně světa.

    A jaká je realita? Jsem v Sydney už 5 měsíců a tak se pokusím popsat vám, jak se zde žije.

    Město Sydney je rozlehlé. To je to správné slovo, protože centrum není až tak velké, dá se pěšmo přejít za půl hodiny rychlé chůze. Zato ostatní čtvrti jsou díky koloniím rodinných domků opravdu velké. Jezdím do práce na kraj města, asi 3 stanice městského vlaku před konečnou a jedu hodinu a je to 60 km. To jen tak pro představu. Domek je symbol zdejšího bydlení, dá se narazit na obyčejné dřevěné, jak z amerických filmů, tak na honosné vily s 2 garážemi a obrovskou zahradou. V bytech bydlí Australani jen v centru a je to spíše pro mladé a moderní lidi. Studenti a cizinci žijící zde delší dobu povětšinou šérují (tzn. sdílejí společný byt, ze slova Share), je to nejlacinější způsob. Dá se dostat už na částku od 80 dolarů výše, většinou bydlí dva v jednom pokoji. V centru je to více, zato jsou domy většinou vybavené bazénem, posilovnou a recepcí s ostrahou.

       Město je plné asiatů. Jsou tu Korejci, Japonci, Číňani, Vietnamci a vůbec zástupci snad všech zemí celé Asie. Mnoho lidí říká, že Sydney  není Austrálie, že je to něco úplně mimo.

       Pravdou je, že je to velice kosmopolitní město a na první pohled připomíná spíše nějaké asijské velkoměsto. Ale architektura je typická, Australská. V úplném centru můžete narazit na staré, lehce zanedbané domy ze 30-tých let, vmáčknuté mezi supermoderní mrakodrapy. Jelikož Australani postrádají hlubší historii, velice si zakládají na budovách starších sto let a jsou pyšní na starou přístavní čtvrť zvanou The Rocks, která patří k nejnavštěvovanější částí Sydney. Samozřejmě hned po Opeře, symbolu města, která se ostatně nachází naproti.

       Jazykové školy jsou tu velký byznys a podle ceny mají také svou úroveň. Laciná škola stojí tak 170 dollarů týdně a úroveň je prý dost bídná. Slušnou školu pořídíte tak okolo 220 dollarů. Výuka není nudná, učitelé bývají přizpůsobiví a často je to taková škola hrou, Komenský jako vystřižený.

       Mluví se jenom anglicky (jak taky jinak) a občas zírám, jak dokáží vysvětlit i poměrně složité věci.

       Složení národností bývá trochu jednotvárné, obzvláště v nižších levlech. Většinou Japonci a Korejci, těch je tu nejvíce. Umí dobře gramatiku, ale mluvení jim moc nejde, občas jim není téměř rozumět. Jsou velice přátelští a snaží se komunikovat. My Evropani jsme pro ně exotika.

      A některé asijské dívky jsou skutečně moc hezké :o)).

Počasí a moře je něco, co dělá Austrálii tak přitažlivou pro mnoho mladých lidí z celé Evropy, kteří upřednostňují studium angličtiny právě zde a ne třeba v Anglii. Od října do dubna je skutečně teplo, letní a často také tropické teploty, často hodně přes 35 stupňů Celsia.

    Zimu zatím hodnotit moc nemůžu, teprve začíná, ale zatím se mi líbí. Je celkem slunečno a přes den i teplo (tzv. na tričko), jakmile však zapadne slunce, ochladí se až nepříjemně. Ovšem na teploty pod nulou můžeme zapomenout. Australani se v toto období halí do kabátů a hlavně Asiaty potkáte se šálami a pletenými čepicemi. Je mi docela líto mé thajské kamarádky Poy, která v krásný slunečný den s námi seděla na terase, navlečená do svetru a šály se klepala zimou a nevěřícně zírala na mé tričko a kraťasy.

    Oceán je úžasný, krásné pláže a vše v dosahu městské dopravy. Ale na plavání to moc není, vlny jsou docela vysoké. Pro surfaře je to ovšem ráj. Na každé pláži je praporky vyznačený úsek pro plavce, cca. 30 metrů, který je hlídán pobřežní hlídkou. Je to z bezpečnostních důvodů, tou jsou tu posedlí. Nutno dodat, že vlny můžou být opravdu nebezpečné a dokáží zaskočit i zkušeného plavce. Natož pak Čecha, zvyklého na poklidnou hladinu Máchova jezera.

    Další důležitá věc pro život zde je práce. Většina studentů, pokud neumí něco speciálního, se živí rukama. Číšník, pomocník v kuchyni, rozvoz pizzy, práce na stavbách a tak podobně. Od jara do podzimu je práce víc, teď v zimě je to trošku problém, ale myslím, že po nějaké době sežene práci každý. Já měl docela štěstí, sehnal jsem práci na první pokus, ve veliké pekárně. Pracuje zde spousta Čechů a Slováků, což sice není dobré pro mou angličtinu, zato můžu pracovat na odpoledních směnách a tudíž nezanedbávám školu.

Výdělky nejsou žádný zázrak a život v Sydney je poměrně drahý. Pokud by chtěl někdo prací zde našetřit nějaké velké peníze, ať na to zase hezky rychle zapomene. Dá se vcelku v pohodě našetřit na školu a nějaké to cestování, šetření peněz na doma je ovšem běh na dlouhou trať, měřená spíše na roky než na měsíce. Já plánuji všechno zde vydělané utratit za pokračování studia na jazykové škole, výlety do Alice Springs a na Nový Zéland. Domů si pravděpodobně nepřivezu nic. Myslím tedy peníze, protože budu bohatší o zážitky a to je mnohem víc.         

Cestování je kapitola sama pro sebe, více se o ní rozepíšu v některém z dalších čísel Větru. Nicméně mohu říci, že Austrálie nabízí cestovatelům nepřeberné množství rozdílných zážitků, od  pouští po hory, od moře po buš. Zatím jsem spolu se Swobim podniknul pouze cestu po východním pobřeží, šnorchloval  na Velkém Bariérovém Útesu a projížděl se džípem po největším písečném ostrově Fraser Islandu. A rozhodně bylo o co stát, byl to zážitek.

Zábavy se tu dá užít dost. V centru je nepřeberné množství barů, diskoték, kin a restaurací. Oblíbená část města je Darling Harbour, přístav se spoustou kaváren a restaurací, obchodů a zábavních podniků. Je tu také veliké námořní museum s venkovní expozicí lodí. Pro mě byla velkým zážitkem prohlídka ponorky a návštěva repliky plachetnice Endeavour, lodi, na níž připlul do Austrálie kapitán Cook.

    Zajímavá je také třeba loď, kde vás poplatek cca. 35 dollarů na čtyři hodiny provezou po přístavu a okolních zátokách a v ceně je veškeré pivo a víno, které jste schopni za tu dobu vypít. Čehož všichni nadšeně využívají a tak si jistě dokážete představit, jak po těch čtyřech hodinách vypadá skupina vystupujících výletníků.

Hezká část je také již zmiňované The Rocks, Harbour bridge a samozřejmě Opera house. Monumentální stavba, která i zblízka působí stejně úchvatným dojmem, jako na fotkách. Ve městě je také spousta různých parků, kde se dá posedět na trávě a odpočinout si třeba při polední přestávce v práci. Můžete zde vidět úředníky s povolenými kravatami, jak pojídají svůj polední sandwich a nebo skupinky Aboridžinců, popíjející své polední pivo.

    Prostě Sydney nabízí zábavu a povyražení pro každého a je z čeho vybírat. A i bez peněz se dá něco užít. Nádherná je třeba Umělecká galerie nedaleko Opery, kde je vstup zdarma a nebo Outback Centrum v Darling Harbouru, kde je 2x denně zdarma hodinová show ukazující hru na Didgeridoo, tradiční Aboriginský hudební nástroj (je to taková ta dlouhá dřevěná tuba, z venku pestře pomalovaná, do které se zvláštním způsobem fouká a která vyluzuje zvuk, připomínající rozzuřeného čmeláka zavřeného v plechovce).

    Častou věcí, na kterou se mě kamarádi ptají, je otázka "Tak jaký je tam pivo". Takže: Pivo není nic moc, ale dá se na něj zvyknout. Je o něco silnější, než české, alespoň já mám ten pocit. Čepuje se buďto do sklenic o obsahu 425 ml a nebo se dá koupit Jug, to je džbánek, který má 1,150 litru.  Nejčastější značky, které se zde pijí, jsou Victoria Bitter, Tooheys New a nebo novozélandský Carlton Draught.  Pivo se tu pije hodně a to i přesto, že je poměrně drahé. Sklenice stojí v přepočtu okolo 70 korun, Jug tak 180 kč. Ovšem většina hospod mívá tzv. Happy hour, čas, kdy mají slevu na pití. Protože dny a časy těchto slev jsou různé, dají se najít kdekoli a kdykoli, stačí jen obejít město a koukat se. Není to sice žádná sláva, ale každý ušetřený dollar se hodí :o). Můj oblíbený podnik je hotel na George street, kde mají v pondělí Jug za 7 dollarů a ještě se tam v soutěži Trivia (obdoba hry Chcete být milionářem) dá vyhrát útrata na baru v hodnotě 100 dollarů.

    A na závěr pár zajímavostí z běžného života, které se u nás potkat nedají, zato tady jsou považovány za naprosto samozřejmé. Bankovky vypadají jako klasické papírové, ale ve skutečnosti jsou plastové, nedají se jen tak roztrhnout a můžou se i vyprat. Mince mají tu zvláštnost, že čím větší hodnota, tím menší velikost. Takže plná peněženka drobných se pěkně pronese a hledání dvoudolarové mince mezi desetníky a dvacetníky je utrpení.

    Ve vlaku jsou pohyblivá opěradla, která se dají nastavit na obě strany, takže můžete sedět vždy po směru jízdy a nebo naproti sobě. Pokud jdete večer do baru, téměř všude najdete před vchodem ochranku, která vám zkontroluje ID kartu a v kraťasech a sandálech vás dovnitř nepustí. Navíc, pokud se jim  bude zdát, že už máte dost, klidně vás z podniku vyhodí. Platí tady totiž zákon, že obsluha baru nese zodpovědnost za zákazníky. A pokud se u nich opijete a cestou domů se vám kvůli tomu něco stane, jsou tím vinni oni.

    Výplata se dává jednou týdně, rychle se na to zvyká a je to návykové. Doporučuji zavést i v Čechách.

    Švábi jsou úplně všude, můžete je hubit jak chcete a stejně se zase někde objeví. Není to sice nic tragického, pokud máte doma čisto, tak se žádná invaze nekoná, ale stejně se čas od času u vás nějaký vyskytne.

    A na závěr jeden ze zakazujících nápisů ve vlaku: Smoking of any substance prohibited. Tak to mě opravdu rozesmálo.

-MERLIN-