Putování po Jizerkách

V létě se běžně jezdí k vodě.  To je prostě fakt. Ale to my ne!
Na slezině se pár lidiček dohodlo a nakonec se určil i cíl - Jizerské hory s návštěvou pár rozhleden z popudu naši Rozhlednománie.
Věci zabalené, tak už zbývá jen poslední. Kde se sejít.Část expedice, Tom a Věrka vyráží již ráno směr Liberec a přilehlé atrakce. Míňa s Jardou mají zpoždění a dojíždějí až odpoledne. Co se dá za tu dobu stihnout? Budete se divit. Hodně. Věra prolítla celou zoologickou zahradu, obdivovala vzácné bílé tygry, vyfotila nudící se tuleně zatulený do sebe, že ani nebylo poznat kde mají čumáky a kde ploutve. A taky se dvěma a více hrby. Navštívila také botanickou zahradu, kde udělala pár krásných snímků vzácných exotických květin a málem jí sežrala masožravá kytka Rosnatka okrouhlolistá. Naštěstí byla Věrka větší a silnější a přeprala jí. A co Tom? Tom si zajel z nudy na Ještěd a na Planě pod Ještědem a sesbíral tam Turistické známky. Míňa s Jardou navštívili cestou do Liberce Německo a Polsko (asi na 20 min.) a hradofil Míňa i Liberecký zámek. Stihli i vyjet výtahem pro invalidy na radniční věž a rozhlížet se, člověče, po Liberci.Nakonec se všichni sešli šťastně u zoo a dali si první pivko. A kde jinde než v dětském koutku u dětské mašinky.

Rozhledna číslo jedna nás čekala už v Liberci - Lidové sady.

Po mírném stoupáčku lesem stojíme u rozhledny číslo dvě - Liberecká výšina. Aleš (též hradofil) by zaplesal radostí, ale pozor, to, co vypadá jako středověký hrad, je opravdu rozhledna. Zavřená, ale Tom zná vždy cestu. Všichni jsme se procpali okénkem záchodků přilehlé (též zavřené) restaurace a přes předsálí pohodlně vylezli až nahoru. Zbývá jen otevřít okenice a hle, rozhlédni se, člověče. Výhled na Liberec, Jablonec a Jizerské hory je fakt fajn. Je jen škoda, že tak dobrá rozhledna pomalu chátrá.

Cesta dál příjemně ubíhá a my už se těšíme na kafe a pivko do Lesní chaty v Bedřichově. Pomalu se tu vpíjíme do židlí a tak radši šmajdáme dál. Ale kudy? Míňa s Tomem chtějí získat Turistickou známku na Šámalově chatě, ale to je zacházka.
„Hele, půjdeme kousek za Bedřichov, tam to práskneme do lesa a my si tam ty 3 kilometry dojdeme ráno". Věra s Jardou byli obětmi. Došli jsme utrmácení a hladoví za tmy až na rozcestník u Šámalky (0,5 km). Stany rozbalit, zalézt do křoví a už ticho!

Rano raníčko všichni vstali. Část expedice (turistický masochisti) vyrazily na Šamalku a zbytek balí a vaří.

Cíl číslo jedna je rozhledna číslo tři – Královka. Dějiště Jizerské padesátky se hemží turisty a tatíky, kteří jsou na nejvyšším vrcholu svého života, a musí se zachránit rumem. Rozhled je ještě lepší než předchozí den, je vyfoukáno, jsou vidět nejen Jizerky ale i Krkonoše a Český Ráj s dominantními Troskami.
Sled rozhleden, který následoval, by záviděl i Munzar.

Slovanka – nejstarší železná rozhledna u nás je báječně opravená, stromy v okolí citlivě vymýceny a rozhled, člověče, úžasný. Akorát ti lítací brabenci pěkně otravují.

Mírné klesání, údolí zvané Semerynk a prudké stoupání na kótu 787 m.n.m., to už je rozhledna číslo pět – Bramberk. Stavba opravdu monumentální, ale ty výhledy se už začínají trochu podobat. Pro dnešek, člověče, je toho rozhlížení dost a tak hurá dolů do Lučan nad Nisou na pivo do nádražní hospody. Jídlo fajn, akorát vám nesmí přinést místo obaleného sýra, obalený vzduch! Ale co, dobře opečená strouhanka není taky k zahození. Kde spát? A co takhle vedle kravína v malém remízku u pastviny plné kravinců pod hvězdnou oblohou.

Ráno možná přijde návštěva - krávy, už se na ně těšíme…... návštěva nikde. Snídaně na ohníčku, a co takhle koupel. Vedle kravína je malý rybníček, a tak přes zákaz vstupu se Tom a Míňa čachtají, ale hlídač se psem předstírající hledání hub nás popohnal dál. Jsme u pramene řeky Nisy a je to tu moc pěkně upravený. To chce společný foto. Věrka to všechno způsobila. Místo abychom se kochali krajinou a nasávali trochu atmosféry hor, tak čučíme do země a hledáme v drti, patrně dovezené z Kozákova, malé acháty.

Nakonec přece jen vylézáme na nejvyšší vrchol Černo-studničního hřebene ( 869,1 m.n.m.) který se překvapivě jmenuje Černá Studnice.

Ahoj Míňa