V.V. Rumunsko
aneb na vandr s Kudrnou?

Chcete jet na vandr někam dál a nemáte dost peněz? Tak to jste na tom stejně jako jsme byli my na počátku léta.
Trochu odbočím. Kdysi v roce 95 mne napadlo jet do Albánie (země orlů) s cestovkou Kudrna Brno. No a od tý doby sice uteklo mnoho vody v Labi a lecos se změnilo, ale občas přijde katalog. Jakési připomenutí. Pro mne je dobré do něj občas nakouknout. Proč, když nechci jet s žádnou cestovkou? Já tam přátelé hledám inspiraci pro své cesty. Ony vás totiž cestovky zavezou na ta správná místa, ale o něco dráž.
Takže zase kouknu na henten katalog, v hlavě mám svůj účet (3000 Kč) a vidím Rumunsko. Hmm, to by šlo. S Hankou vybíráme pobyt v Heleně. Leč telefon nás přesvědčuje, že ne. Je plno. No co, chodit nám nedělá potíže a od 10-16 hodin se dá ujít tak maximálně 20 Km, jedem.
Spousta dodatečných nákladů akci o něco prodraží. Ale co naplat, chceš jet, tak plať! Je po ránu (jo, máš pravdu Humusáku) a sedíme ve vlaku do Jihlavy. Tam přesedáme na spoj do Brna. Ke Zvonařce je to jen kousek, ale můj 25 kilovej bágl se pronáší opravdu dost. Sakra. Našli jsme to v pohodě, a já se divil, jak je to na Slovač blizoučko.
Ale máme tu první problémek. Tedy né my, vejprava, takže my. Jedna holka zapomněla pas v Brně pověšenej „na ajncliku". Takže čekáme, čekáme, až jí ho někdo přiveze. No nebyla to učitelka? Co myslíte. Tři hodiny. No bomba. Na Maďarský hranici je už západ slunce. Špatně, ale usínám. Neprobudí mne ani uplácení Rumunů, ani bloudění v Aradu.
Probouzím se až v podkarpatí. Cesta se vleče, neb jejich cesty nejsou nic moc. U jednoho motorestu s tureckým záchodem měníme marky za leje. Kurz je zrovna 10 DM za 100 000 leii. Hory se trochu pochlapily a Hana si bere první kynedryl.
 Cesty se ještě zmenšujou, opuštěnejch paneláků přibejvá a to nejen ve městech. A nejen paneláků i fabrik. Dáčije se střídaj s koňma. Je vidět, že tu život není lehkej. V pozdním poledni se náš autobus šplhá o něco výš po prašné cestě a berem sebou nějakého dědu. Nejsem až tak překvapenej jako asi vy. Já vám to ještě neřekl? Aha. Tak pardon. Jsme v Českém Banátu, který se rozkládá nejen podél Jugoslávské hranice či republiky Srbské, ale i kousek za ní ve Vojvodině. Ano, i tady žijí Češi, a jací, kolikrát jsem měl pocit, že u nás doma mluvíme míň česky než oni v Rumunsku. A pozor, přece jen se v jednom od nás liší, oni jsou nesmírně hrdí na to, že jsou Češi.
A věta „jsem Čech" tam opravdu velmi znamená. O tom jsme se mnohokrát sami přesvědčili. Takže děda povídal a za chviličku jsme byli ve vsi jež se zove Šumice. Kolem prošly nějaký babky a taky chlapi s kravkami z pole. Únavnou cestu máme za sebou a tak jak naberem vodu vyrážíme na tůru. Je to jen prolog, jak se dozvídáme. Pan Kudrna nakreslil čáru prstem na mapě a průvodci nám šli z druhé strany naproti, stihli to včas. Jenže bez báglů a trvalo jim to o jeden den déle. Takže na počátku se dozvídáme, že se program stejně nestihne a jednu vesnici vynecháme. No fajn. Škoda, že mne to upoutalo zrovna kvůli kompletní sbírce vesnic, ale co se dá dělat. Mapu jsem si nekoupil, ta jejich je pro kočku, tak musíme šlapat. Kdo se dal na vojnu, musí bojovat.
Leč dnes ještě pohoda. Vyrážíme přes kopec. Dole v údolí je rumunská vesnice Putna. Celkem normální ves. Jediný, co má zajímavý, je krám - hospoda. Téměř se Hanka dává okrást, ale nakonec vyhrajeme a vítězně to zapíjíme temešvárským pivem. Pivo stojí na naše asi 12 Kč, ne 24 Kč, jak loupila prodavačka, a je pánové velmi dobré. Pokud si ho dáte, jmenuje se Temešvár Klasik. Ještě kus popojdem a jsme u českého mlejna. Uvnitř je téměř všechno ze dřeva, od té doby co jej postavili, zhruba před 70. lety. Ještě kousek to je k plácku u cesty. Zde stavíme tábor. U ohně zakončujem přesunovej den. Na tachometru 7 km.
Takže Eibentál je v prachu, tam nedojdem. Nu což, ještě ráno si myslím něco o partě amatérů. Vyrážíme s pocitem: Rumunsko je veliké. Cesta vede po cestách, cestičkách a necestičkách...
Asi po hodině či dvou šlapání je Hanka úplně hotová a ani Hynkova (hlavní průvodce) voda, ji nevzpamatovává. Tou dobou jsme už na konci pelotonu, všichni uháněj jak blázni. A tak, chtě-nechtě, musím pauzírovat. No 17 kil v báglu dělá taky svoje. Zvláště pak, máte-li vlastní váhy pouhých 48. Jste jako mravenec, jenom bágl a nožičky. Takže jíme. I můj bágl je jako kámen a proto obětujeme bohům bochník chleba. Po chvilce, která se furt víc a víc prodlužovala, se zvedáme. Nohy jsou z olova ještě více. Naštěstí nám stopařský Bůh „Hugo" sesílá na lesní cestu auto s vlekem. Já rozhodnut vrhnout se mu pod kola, stopuju. Zastavil. A to se ve všech knihách o stopu uvádí o nemožnosti stopu v Rumunsku. Že nerozumí, nevadí. Pomocí rukou nohou mu vysvětluji, že grupa je před námi. A jedem. Asi po 3 km, jak to ušli, nechápu, je dojíždíme. Potom namrskáme bágly na korbu a jede se dál ještě další 3 km. Ještě to musíme všechno shodit a poplatit cigárama. Než dojdou ostatní, tak se koupeme v potoce. Stejně jsou tu nějak rychle, to snad letěli nebo co. Čeká nás krpálos výstup na Poljanu. Úvozem se šineme vzhůru. Na vrcholkách je to krásný. Výhled bych přirovnal k Šumavě. Takže asi kolem 1000 m.n.m.  
Blížíme se k salaši, kde mají bejt zuřivý psi a taky tam mají mít dobrýho sejra Je asi kolem druhý, tedy pozdní oběd.
Je tu. Hanička jde do koryta pro vodu a já mažu chleba. Přestávka je krátká i vzhledem k tomu, že se mi něco klube na patě. Sotva stačím zabořit svoje zoubky do toho těžkýho jídla, už se zase letí dál. Psi v salaši hrozej, ale máme dlouhý klacky, tak je všechno v pohodě. Následuje prudkej sestup lesní stezkou. Až úplně dole se chvilku oddechuje. Je docela slušný vedro, to taky utahává. Ještě chvilku držíme krok.
Po nějaké době jsme u pramene. Tam je mi už zle, asi prázdnej žaludek, nebo co. Než si něco s Haničkou dáme, jsou všichni v trapu. „No fajn", povídám, „aspoň se za nimi už nemusíme honit".
Dál táhnem sami.
Po čase docházíme k nějaký rekreačce. Potok je tu obvzlášť hezkej a tak na dřevěné lávce strkáme zničené nohy do vody.
V tom se mi zdálo, že na mne někdo zezadu zprava kouká, otočím se a co nevidím. Kráva. Teda nejdřív jsem ji považoval za zuřivýho rumunskýho bejka, ale pak se z něj vyklubala jenom kráva. Potom to zas vypadalo na bouřku. Konečně mohl trempík sledovat taky přírodu. Než jsem našel místo proti vodě, už zase bylo po dešti. Byl zase čas na pochod. Cesta opět utíká někam pod nohami za nás. Až jsme došli na první rozcestí. Tam na nás měl čekat hlavní průvodce, leč nikde nikdo. Kudy dál? Babo raď. Když jako na truc, bába nikde. Nu což. Dělám podrobnej průzkum obou cest, ke smůle jsem objevil fáborek až na tý druhý vyhlídnutý. Jdeme pár kiláků dál a je tu druhé rozcestí. Tentokrát se žádnej fáborek nekoná. Pátrám a na cestě u potoka nacházím docela dost stop. Vzhledem k tomu, že jsme už od salaše nepotkali ani lidskou duši, typuju ony otisky na Čechy. Jdeme dál tím směrem. Po další zhruba hodině cesty, nacházíme most přes potok a na cestě, za ním, je fábor. Jo, u toho druhého rozcestí jsem chtěl stavět stan, neb nám padaly nohy. Hance se místo nezdálo, tak jsme táhli dál. Za mostem naše nožičky šlapaly ještě hezkejch pár kilometrů a stále do kopců. Už byla skoro tma, když jsem ze svých unavených zad zahodil tu tunu na zádech a vydal se hledat tábor na noc. Musí bej aspoň trochu chráněnej proti chmatákům a taky proti tady se vyskytujícím medvědům. Blízkost vody skoro podmínkou. Je už delší dobu tma a tak se jeví hledání poněkud složitějším. Ještě tak aby byla zem rovná. U jedný skalky se mi zadařuje. Už na cestě, na cestě nazpět, slyším nadávat nějakého ptáka. Na straně přesně Hanky na opačnou stranu. Nu čekal jsem. Ze tmy se vynořil průvodce. No to je gól, takže jdeme dál do kopců dál nahoru. Šerpa řekl: „je to nedaleko". Já si představil asi tak jeden až dva kiláčky. Tak se šlo. Podle mýho odhadu asi hodinu. Konečně jsme uviděli tábor. Byl na louce pod horou Svinecea Mare (1228 m.n.m.). První dorazili asi o tři hodiny dříve. Postavit stan a dojít pro vodu už byla spíše radost. Pak, v našem domečku, jsme strhali náplasti, něco pojedli a mudrovali, zda se druhej den vejdem do bot.
Ten den jsme ušli asi 35 až 40km a kdo řekne že né, ten je mrtvej. Teda to byl dvojnásobek, než s čím jsme počítali a na co jsme v krpále Milešovky trénovali.
Ach to vstávání. Na olověné nohy dát boty a zabalit.
Nadšenci dobejvaj vrcholek hory, já se učim znovu chodit. S pěti puchejři, to je blbé. Zatracený farmy, od dob kdy jsem poprvý šel Prčice je na tůry nenosim a teď tohle, no prostě čím je člověk starší tím je...
Na vrchol sice nelezu, leč masiv se přejít musí. Cesta lesňačka je stejně tvrdá jako včera. Banátské cesty jsou ve stylu 50 kamenů na metr čtvereční. Za vrchem už cesta uhejbá a my se hrneme lesem prudce dolu.
Ještě jsem zapomněl ohodnotit záda. Na co záda? Nezapomeňte, že tam mám přes třicet kilo váhy. Jak je ten baťoh novej, ještě ho neznám, je supr, jen se to s ním musí umět. Hanka má taky novej (skoronovej) bágl a když jí dobří spolutrpitelé ukazují kde všude se co má utáhnout, tak potají utahuju taky a řeknu vám, je to potom super. Záda vydrží ten den dýl.
Zatím se les šoupnul k potoku a ten se musí překonat. Škoda, že jsem byl asi jedinej, kdo tam zahučel.
Kolem jsou kopřivy velký jako Hanka a v jinejch kalhotech než kraťasech se opravdu chodit nedá. Je strašný dusno. Ještě kousek dál, za potokem narážíme na dřevařskou úzkokolejku. Vlak je zrušenej už ňákejch deset let a tady to už začíná vypadat (místama), že tu žádná trať nebyla. Celý dva dny budeme rovnat krok podle pražců. Jiná cesta, ani ta kamená, tady nevede. Po ňákym brození kopřivama se před námi otvírá palouk s polorozpadlou boudou. Nejdřív se na něj musíme přebrodit a pak zjišťujem že je to železniční křižovatka. Ideální místo na oběd. Dávám zase sejra (cihlu) a chleba. Vody je protentokrát dost. V duchu nové tradice je však krátký. Jde se dál. Pro dnešní den už nám zbejvá jenom pár mostů přejít, nebo přejít aspoň to co po nich zbylo. Někde jsou to jen trčící koleje s pražcemi a pod nimi nic. Teda něco jo, díra a dole povětšinou voda, v průměru mezi tím čtyři metry prázdna. Po přejití nějakýho mostu se celá grupa odhodlala koupat. Někdo v plavkách, někdo bez nich, aspoň bylo na co koukat. Koleje nás vedly dál a dál lesem a krom nich byla k vidění občas nějaká ta zrušená salaš a dokonce na sklonku dne na nás z jedné asi ještě funkční štěkal pes. Bylo to za potokem, takže k nám nemohl. Po asi tak 20 kilometrech, v té pustině, jsme došli k jednomu obrovskému převisu a všichni se tam utábořili. Lehl jsem si a ani nebyl schopnej něco dělat, tak jsem nic nedělal. Kousek ode mne si ty trekaři, s trekovejma botama udělali oheň a pak kecali. Šlo to od Čech až po Mongolsko a zase zpět, a litrů mnoho slivovice taky vypili. Ohýnek se krásně odrážel od skal, nakonec jsme si dali s Haničkou něco na zub a mocně usnuli.

Pokračování v příštím čísle

Frenky