Pravidelní čtenáři našeho časopisu si jistě vzpomenou, že ve Větru číslo 3 vyšel článek "Jarní voda aneb pánská plavba". Popisovali jsme v něm první ročník akce, která se pak stala každoroční jarní akcí našeho "Spolku vzájemně se podporujících ústeckých kotlíkářů". V podstatě jsme zůstali věrni tradici a vyjíždíme každým rokem na jaře na nějakou (zatím jen) českou řeku, obsazení akce je vždy čistě pánské a z této podmínky jsme zatím neu-stoupili ani o píď. Akci plánujeme vždy s dostatečným předstihem - většinou už v lednu - aby si zájemci mohli na vybraný termín zarezervovat v práci dovolenou.
        Letos jsme bohužel hned v lednu věděli, že dva důležití členové naší vodácké party nepojedou na jaře s námi. Merlin, který zatím vynechal jarní pánskou vodu jen jednou, se na začátku ledna vydal na studijní pobyt do Austrálie, který hodlá zakončit až koncem roku 2007. Luděk, který zatím nevynechal ani jednu jarní pánskou vodu i přes to, že se v průběhu doby přestěhoval do Švýcarska, zase očekával v námi vybraném termínu přírůstek do rodiny a nechtěl nechat svou ženu rodit samotnou v cizině. Z původní sestavy, která na první jarní pánskou vodu vyjela v roce 2000, jsem tedy zbyl jen já (FOX) a Štěně, kteří jsme zatím žádnou jarní pánskou vodu nevynechali. K nám se pak přidali ještě Čomi, který sice žije v Londýně, ale na jarní pánskou vodu přilétá se železnou pravidelností již několik let, a Tom Mlok, který bydlí s námi v Ústí a drahně let kamarádí s Foxem.
        Termín akce se nám podařilo vybrat celkem snadno, zvoleno bylo rozmezí 16.5. - 20.5., cílovou řeku jsme však vybírali o dost déle. Po sjezdech Ohře, Otavy, Sázavy, Vltavy, části Úslavy, části Berounky a části Lužnice jsme koketovali s myšlenkou vyrazit na nějakou moravskou řeku. Nakonec ale vyplul na povrch nápad jako z detektivky. Jako se vždy zločinec vrací na místo činu, i my jsme se rozhodli vrátit se na "místo činu" a pokořit konečně řeku, na kterou jsme vyrazili v roce 2000 a tím jsme zahájili tradici jarních pánských vod. Byla to řeka Jizera, která "zabila" Hnědoočku ještě před tím, než jsme stihli doplout k Paraplíčku, vyhlášené to jizerské peřeji. Tentokrát nás už Jizera nedostane!

Jarní Pánská Voda 2007

    Středa 16.5.2007 - Příjezd na Malou Skálu

Čomi  se měl z Londýna dopravit letadlem do Prahy a odtud vlakem na Malou Skálu, čas jeho příjezdu nebyl stanoven přesně, jen jsme věděli, že až dorazí do kempu (ano, do TOHO Buznova kempu, kde jsme zažili ony nepříjemné zážitky popisované ve Větru číslo 3), tak nám zavolá mobilem. Ústecká sekce se sešla v půl jedné na obědě v Pivovarské, kde jsme se rozloučili s kamarády, kteří z různých důvodů nejeli s námi, ale přišli nás "vyprovodit" na oběd.

Štěně se rozkecal a málem jsme ho museli tahat z hospody lanem, ale nakonec se nám ho povedlo dostat ven. Sjeli jsme k Foxovi pro jeho bagáž a potom jsme jeli nakoupit proviant do blízkého hypermarketu. Když jsme po nákupu nasedali do auta, Foxův telefon se rozehrál a pak se ze sluchátka ozval Čomiho hlas s nezaměnitelným valašským akcentem. Ptal se, kaj kurňa zme, gdyž on už je na Malé Skále. Ubezpečil jsem ho, že našemu odjezdu z Ústí už v podstatě nic nebrání a že dorazíme co nevidět, ať si dá pivo a s důvěrou očekává věcí příštích. V Krásném Březně jsme naložili bagáž Štěněte a Mloka a vyrazili jsme směr Malá Skála.

Tentokrát jsme se vydali jinudy, než v roce 2000, přes Doksy, Bělou pod Bezdězem, Bakov nad Jizerou, Mnichovo Hradiště a Turnov jsme bratru za hodinu a půl dojeli na Malou Skálu a začali trnout, že se opět setkáme s kempařem Buznou. Naštěstí se naše černé obavy nevyplnily a kemp už vlastnil někdo jiný. Nový kempař je člověk velice milý, který se nám snažil všemožně vyjít vstříc a ubytovaných v kempu si očividně vážil. Inu, je to pokrok... ;-)

Také sociální zařízení v kempu prokoukla, trávník byl posekán v anglickém stylu a zmizela i potupná závora v bráně kempu, kterou nám v roce 2000 Buzna nechtěl zvednout.

Vyzvedli jsme si Čomiho v hospůdce u kempu, postavili stany, udělali spaní v Sereně a šli jsme se najíst a oslavit setkání po roce. Po poradě s jedním místním jsme zakotvili v restauraci Sokolovna, kde prý dobře vaří. Musím říci, že ještě v sedm večer měli hotovky a jídlo bylo velmi chutné. Na přivítanou na vodě padla první runda šavlí-mečů (vodáckého pití složeného ze stejných dílů rumu a griotky). Na zítra jsme měli naplánovaný pouze cca desetikilometrový úsek řeky, který jsme chtěli sjet až po obědě, takže nezůstalo jen u jedné rundy...
 

    Čtvrtek 17.5.2007 - Paraplíčko

V šest ráno mne vzbudil déšť, který bubnoval na střechu Sereny. Pomyslel jsem si, že nás asi Melounek nemá rád, protože po neobvykle teplé letošní zimě a neméně teplém a suchém jaru si to teď asi chce vynahradit a všechnu vodu, která nespadla během zimy a jara, chce vrátit na zem právě teď, když chceme vyjet na řeku. Protože ale bylo moc brzo, zavrtal jsem se do spacáku a opět usnul.

Probuzení v devět bylo o moc veselejší. Po nebi se sice ještě proháněly mraky, ale mezi nimi začalo vykukovat slunce a jak jsme se dozvěděli od kempaře, předpověď počasí na příští dny byla velice příznivá. Bylo sice ještě celkem chladno (ve srovnání s téměř tropickými teplotami, které panovaly minulý týden), ale už nepršelo a v příštích dnech ani nemělo začít. Posnídali jsme částečně ze svých zásob a zašli do restaurace v kempu Paraplíčko na dopolední česnečku. Asi v půl dvanácté jsme vyrazili do Turnova koupit Čomimu karimatku místo té, kterou zapomněl v Londýně. Bohužel, do Turnova jsme dorazili přesně v poledne, takže jediný obchod, který v Turnově nabízel karimatky, měl polední pauzu do jedné hodiny. Nemohli jsme čekat, až zase otevřou, protože v půl druhé jsme měli na Podspálově sraz s majitelem půjčovny lodí, který nám tam měl přivézt 2 plastové lodě.

S loděmi byla letos také docela zábava, myslím, že to stojí za zmínku. Obvykle se na našich jarních pánských vodách spoléháme na služby půjčovny lodí a vodáckého vybavení VaTC Honza v Praze, většinou přijedeme vždy ve středu v podvečer do Hostivice u Prahy, naložíme neústeckou sekci (Luďu a Čomiho), hodíme půjčené lodě na vlek a vyrazíme k místu, odkud chceme sjíždět zvolenou řeku.

Letos se ovšem nevyplatilo dělat si kvůli lodím zajížďku do Prahy a proto bylo dohodnuto (drahně měsíců dopředu) s kamarádem Ronym, že nám půjčí svoje lodě a vlek. Říkali jsme si, že je vše domluveno a neměli jsme ani stín pochybnosti, obzvláště po tom, co bylo půjčení lodí potvrzeno ještě při velikonočním splouvání řeky Bíliny. Štěně naštěstí přes to 14 dní předem pro jistotu zavolal Ronymu, zda počítá s půjčením lodí. Rony se prý zarazil a sdělil Štěněti, že plastové lodě před týdnem prodal a že tedy bohužel... Vlek prý někomu půjčil, ale snad prý mu ho ten někdo vrátí před naším odjezdem na Jizeru. Štěně mi okamžitě zavolal a bylo tedy nutno zvolit variantu brod. Zkusil jsem zavolat kamarádce, jejíž vlek jsme si každoročně půjčovali, ale nebrala mi telefon (později jsem se od Merlina dozvěděl, že byla právě v USA).

Chvilku jsem uvažoval, že se opět s důvěrou obrátíme na VaTC Honza v Praze, ale nakonec jsem se rozhodl hledat na internetu. Vyplatilo se! Našel jsem "místní" půjčovnu na Jizeře a to přímo v Mnichově Hradišti, kde jsme se chystali plavbu zakončit. Po krátkém telefonátu jsme se s majitelem půjčovny dohodli na termínu, počtu lodí a pádel a na výši zálohy a celkového půjčovného. Majitel nám slíbil přivézt lodě ve čtvrtek do Podspálova, jak jsem se již zmínil. Jelikož jsme letos měli splouvat nepřerušovaný úsek řeky, nebylo nutno mít vlek a tahat lodě za sebou. Poučeni ze ztroskotání ve spálovské soutěsce v roce 2000 jsme pečlivě prostudovali mapu a našli místo, kudy se dalo dostat od silnice téměř až k vodě asi 100 metrů nad peřejí Paraplíčko. Majitel půjčovny se dostavil přesně, lodě vypadaly dobře, jen nás trochu zarazilo, že na obou lodích chybí koňadry a také houby na vybírání vody. Na podobné případy jsme naštěstí připraveni, takže jsem z našeho barelu vytáhl 2 koňadry, navázali jsme je na lodě, zaplatili zbytek půjčovného, dotáhli lodě k vodě a vyjeli jsme. Majitel lodí mezitím skočil do svého kajaku a "trénoval" v Paraplíčku. Zřejmě měl strach, že se cvakneme a chystal se na záchrannou akci. Nad Paraplíčkem je naštěstí písčitý břeh, u kterého jsme přistáli a šli si obhlídnout terén.
Majitel hospůdky v kempu nás dopoledne varoval, že v Paraplíčku jsou nové kameny, tak ať si na to dáme pozor, ale nám to bylo jedno, protože jsme neznali ani ty staré. Po prohlídce peřeje a kratší válečné poradě jsme se dohodli na tom, že první pojedu já (FOX) s Mlokem a Čomi nás bude natáčet na kameru, a až přistaneme, tak se vrátíme, natáčet budu já a pojedou Čomi se Štěnětem na háčku. Majitel lodí se už trochu uklidnil když viděl, že si peřej obhlížíme a nejedeme do ní bezhlavě, a když jsme mu řekli, kudy to pojedeme, tak přistál u břehu a pouze nás sledoval. Vyjeli jsme. Horní část se nám povedlo sjet přesně podle plánu, Mlok makal jak dobře namazanej stroj přesně podle mých povelů, takže jsem si uprostřed peřeje ukolébán dosavadním hladkým průběhem dovolil projet 2 branky, které byly rozesety v celé peřeji. Najednou jsem si všimnul, že nás čeká ještě průjezd jazykem mezi dvěma balvany, pod kterým se na nás chystaly dva válce se zabalákem uprostřed. Zařval jsem na Mloka, ať zabere, udělali jsme takové malé esíčko a do jazyka jsme šli napřímo. Válce nás trochu rozhoupaly a zabalák se nám snažil nalejt vodu do lodě, ale nakonec jsme jím projeli bez ztráty kytičky a přistáli jsme pod peřejí.

Teď byla řada na Čomim a Štěněti. Řekl jsem Čomimu o tom spodním úseku a poradil jsem mu, kudy to má brát. Vzal jsem si kameru a pak už jen sledoval, jak se jim bude dařit. Čomi byl totiž na kormidle celkem nováček a tak byl předpoklad, že se někde po cestě cvaknou. Bohužel nešlo posádku otočit, aby kormidloval zkušenější Štěně, protože jejich váhový rozdíl by způsobil zanoření špice a zdvih zádě, což 4 z 5 zkušených kormidelníků nedoporučují. Štěně ale velmi pěkně četl vodu, radil Čomimu kam poslat špici, rovnal loď když se začala točit bokem a i když spodní úsek projeli jinak, než bylo optimální a byli blízko cvaknutí, srovnali se a bezpečně přistáli pod peřejí.

Majitel lodí sbalil kajak, popřál nám hodně štěstí a odjel. My jsme sjetí Paraplíčka oslavili douškem bourbonu a vyrazili dále po řece. Další cesta ubíhala celkem v pohodě, za zmínku stojí jen Štěnětovo cvaknutí na jezu ve Splzově, kde se mu při sjíždění přes korunu stočila loď. Po téměř bočním dopadu na hladinu pod jezem neudržel Štěně rovnováhu a otočil loď. Vody pod jezem bylo sotva nad kolena, takže Štěně v pohodě vstal, otočil loď dnem dolů, na malém prážku pod jezem vylil z lodi většinu vody a přistál pod jezem, kde s Čomim vylili zbytek vody.

Vody bylo letos opravdu málo, místy jsme se věnovali "vodní turistice", čili výstupu z lodi do vody a přetahování mělčin za koňadru. Všichni jsme ale vybaveni neoprénovými botičkami, takže nám to nedělalo větší problémy, jen to trochu zdržovalo, takže jsme na Malou Skálu dorazili až kolem sedmé večer. Jez před kempem na Malé Skále jsme sjížděli šlajsnou netypicky umístěnou na střed jezu a neohraničenou žádnou navigací. Po prohlídce nepříjemného zabaláku pod šlajsnou jsme zvolili variantu na singla, já a Štěně jsme sjížděli každý s jednou lodí a Mlok s Čomim nás točili ze břehu na kameru. Šlajsna byla z vody dost špatně vidět, docela jsme nad jezem oba "šachovali", než jsme se do šlajsny trefili (jez je postaven našikmo přes řeku, takže proud vás netáhne přímo na korunu, ale šikmo), ale jakmile jsem do šlajsny vlítli, tak už bylo jasné, že je vše OK. Zabalák nás díky lehkým špicím jen pohoupal (kdyby s námi jeli i háci, tak by je zalil) a následné stočení a přistání přímo u nohou našich parťáků nebyl už žádný problém. Po sto metrech další jízdy na vodě jsme pak přistáli na břehu řeky přímo v kempu. Večeři jsme si dali v hospůdce v kempu a Štěně s Čomim, kteří se dobrovolně přihlásili, se vydali vlakem pro naše auto, které stálo stále na Podspálově. My s Mlokem jsme si udělali podvečerní procházku po Malé Skále.  Asi za hodinu dorazili chlapci i s autem a vyprávěli povedenou historku, jak je České dráhy vypekly a nesdělily jim, že pro cestu do Podspálova je třeba v Železném Brodě přestoupit, takže naši polovodiči dorazili po hádce s průvodčím do Semil a odtud dojeli vzhledem k pokročilé hodině na Podspálov taxíkem. Štěně ještě chvíli bublal a svolával na dráhy hromy a blesky, ale nakonec se uklidnil a tak den skončil celkem klidně. Z hospůdky nás ale vyhodili na naše představy moc brzo, takže jsme došli k autu a ke stanům a během popíjení Fernetu a bourbonu jsme si povídali ještě asi do jedné hodiny.
 

    Pátek 18.5.2007 - Už nikdy Turnov

        Ráno začalo slibně. Sluníčko svítilo a vzduch byl znatelně teplejší, než včera. Posnídali jsme z vlastních zásob a já jsem zavolal mobilem kempaře, který nám ve čtvrtek nabídl, že nás svým autem navede do kempu do Příšovic, kam jsme měli dnes namířeno, a po zanechání našeho auta v cíli dnešní etapy nás svým autem za mírnou úplatu odveze zpátky do kempu na Malé Skále. Po včerejším extempore s Českými drahami jsme jeho nabídku přijali s nadšením.
        S kempařem jsme se dohodli, že se za 20 minut setkáme u benzínky hned u Příšovic, naskládali jsme bagáž a stany do auta a já vyrazil. Na pumpě jsem byl o pár minut dříve, než kempař, ale nakonec jsme se setkali a já jsem pak za ním dojel až do kempu. Nutno říct, že se mi tato pomoc hodila, protože pochybuji o tom, že bych byl schopen v nějaké historicky krátké době naprosto neznačenou cestu do kempu najít sám. Zaparkoval jsem Serenu, nastoupil ke kempařovi do auta a po cestě stočil řeč na bývalého majitele kempu, tak řečeného Buznu. Dozvěděl jsem se několik pikantních historek o Buznově výbušné povaze a o tom, kolikrát dostal od návštěvníků kempu přes držku. Přiznám se, že se mi docela ulevilo, když jsem zjistil, že problém v roce 2000 nebyl ojedinělý a tudíž jsme ho svým chováním nezpůsobili my, ale nerudný, vzteklý a hrubý kempař.
        Cesta na Malou Skálu uběhla jako nic a po zaplacení dohodnutého obolu jsme v půl jedenácté vyráželi na vodu. Sluníčko svítilo a teplo bylo takové, že jsme jeli jen v tričkách. Šusťákové kalhoty jsme si ještě nechali, ve stínu na vodě bylo ještě docela chladno.
        Do Turnova jsme dojeli kolem půl druhé, zdolali nesjízdný jez stylem hrobař (vylézt nad jezem z lodi přímo na navigaci do výšky 150 cm, popadnout do rukou koňadru a vytáhnout na ní loď z vody jako když se spouští rakev do hrobu) a rozhlíželi jsme se, kde by se dalo pojíst. Přistáli jsme pod železničním mostem a já se vydal na průzkum. Po 5-ti minutách pěší tůry v neoprénových botičkách po polní cestě jsem dorazil k nějakému obchodu se stavebninami. Na můj dotaz, kde se lze v okolí najíst, mi bylo řečeno, že stačí projít tunelem pod tratí a po 300 metrech dorazím k hospodě.
      Vrátil jsem se pro ostatní, nechali jsme lodě vytažené na břehu, vzali peníze a ostatní cennosti a vyrazili za potravou. Došli jsme ke zmiňovaným stavebninám, prošli tunelem, minuli tenisové kurty a po pěti stech metrech dorazili k restauraci. Bohužel, byla zavřená, asi měli polední pauzu, jak je v Turnově zvykem. Vydali jsme se směrem na centrum v dobré víře, že po 50-ti metrech musíme narazit na nějakou hospodu. Omyl! Došli jsme k silničnímu mostu přes Jizeru, přešli přes něj, minuli jsme autobusové nádraží a ulicemi při pochodu chodníky plnými lidí jsme míjeli jeden bazar, trafiku, lékárnu, galerii, zlatnictví a dalších 50 různých obchodů a obchůdků za druhým. Bohužel, ani jedna hospoda! Po 30-ti minutách plahočení jsme konečně narazili na otevřenou hospodu.
    Vlezli jsme dovnitř, ale sotva jsme se posadili, vrchní nám sdělil, že už je pozdě a že už nevaří. Na náš dotaz, kde se tady sakra můžeme teda v tuhle hodinu najíst, nám poradil pizzerii přes ulici. Rezignovaně jsme přešli ulici a připravili se na nejhorší.
     Melounkovi se nás asi zželelo a v pizzerii měli výbornou česnečku a k tomu výběr ze 4 jídel na menu v ceně 55,- Kč za jídlo. Říkali jsme si, že za 55 asi moc muziky nebude a tak si Čomi objednal pizzu a my ostatní tu česnečku a každý jiné menu. Česnečku donesli v zápětí, byla výborná a bylo jí docela hodně. Když pak donesli hlavní chod, nestačili jsme se divit. Jídla bylo hodně a málo kdo z nás snědl úplně všechno! Nasyceni jsme zaplatili, já jsem si ještě odskočil na toaletu a Štěně s Čomim šli napřed koupit Čomimu karimatku a houby do lodí na vybírání vody Setkali jsme se za 30 minut u lodí a vyrazili společně po vodě k Příšovicím. Letos jsme si dali pozor a tak jsme most u kempu nepřejeli. Kemp se od roku 2000 skoro nezměnil, jen místo suchých záchodů tu byla 1 budka záchodu chemického (bylo v ní naštěstí čisto) a u cesty vyrostl dřevěný baráček (větší stánek) s předzahrádkou, kde bylo možno koupit a vypít točené pivo. O to my jsme ale neměli zájem. Naším plánem bylo postavit stany, vzít si plavky a ručníky a autem jet do Turnova vykoupat se do městského bazénu.
        Bazén jsme celkem snadno našli, ale byl zavřený i přes to, že bylo velmi teplo. Chtěli jsme se zhygienizovat stůj co stůj a tak jsme se rozhodli, že zkusíme saunu v moderním sportovním středisku, které jsme našli při naší čtvrteční návštěvě Turnova. Ke středisku jsme dojeli, vzali se za ramena a pomodlili se k Melounkovi, aby nás už netrápil a nechal nás spočinout v nějaké jiné vodě, než v Jizeře. Ale Melounek s námi měl jiné plány, což jsme zatím nevěděli. Vlezli jsme dovnitř a na nějaké nástěnce jsme si přečetli, že sauna v pátek nefunguje!
       Naprosto rezignovaně jsme dojeli do centra, zaparkovali a uvažovali co dál. Štěně rozhodl, že ze Zlatých stránek v telefonní budce na náměstí najdeme nějaký bazén v okolí. Při hledání zmínil aquapark Babylon v Liberci, ale protože jsme měli pocit, že je to moc daleko, byl tento návrh opuštěn. Nakonec Štěně zavolal na informace o telefonních číslech, chvilku se tam dohadoval a nakonec získal číslo na zmiňovaný Babylon. Zavolal tam a ptal se, zda mají otevřeno a jak dlouho (bylo půl osmé). Bylo mu sděleno, že v pátek je otevřeno do 23-ti a že z Turnova jsme tam autem po dálnici za 20 minut. Dál nebylo o čem uvažovat.
       Skočili jsme do Sereny a ve 20:00 jsme si kupovali vstupenky v Babylonu. Babylon nás přivítal s otevřenou náručí a hýčkal nás v ní až do 23-ti, jízda na tobogánech byla střídána relaxací v obrovské vířivce, v občerstvovně v prvním patře jsme ukojili svůj hlad i žízeň a když ve 22 hodin vypnuli všechny hlučné atrakce a z reproduktorů se začala linout relaxační hudba, cítili jsme se jako v ráji. Nakonec jsme pochopili, že Melounek ve své nekonečné lásce ke všem správným vodákům nám chtěl připravit právě tuto odměnu a nechtěl, abychom se zahazovali v provinčním bazénu v nějakém Turnově. Pokorně jsme mu poděkovali za tyto dary a uspokojeni na těle i na duši jsme dorazili kolem půlnoci do Příšovic.
       Stánek s pivem měl ještě otevřeno a protože jsem celý večer nepil pivo, abych mohl řídit, zašel jsem tam dát si ještě šláftruňk. Štěně a Čomi mi dělali garde. Dali jsme si ale jen dvě a příjemně znaveni zalehli do spacáků.
 

    Sobota 19.5.2007 - Tajný závod

        V noci bylo sice velmi chladno, ale ráno v 8 už bylo teploučko, takže jsme se všichni převlékli do kraťasů, nasnídali jsme se opět z vlastních zásob a já s Čomim jsme autem vyrazili do Příšovic doplnit proviant. Docházel nám bourbon a Čomi neměl už nic k jídlu. Nakoupili jsme, dorazili zpět do kempu, zbourali stany, naložili bagáž do Sereny a vyrazili k lodím. Ty jsme nechali včera večer ležet pod mostem na břehu Jizery. Jak jsme se blížili k vodě, zjistili jsme, že tam mají cvičení místní hasiči. Jeden se s námi pokoušel žertovat, že jestli hledáme ty lodě, co byly pod mostem, tak ty že byly zabaveny v rámci cvičení. Ptali jsme se ho, jestli se místní hasiči v rámci výcviku učí také krást? Trochu ho to zaskočilo, zřejmě takovou reakci neočekával, takže si nás přestal všímat a my vyjeli na řeku.   
    Bylo nádherné počasí, slunce pálilo a nám se nechtělo pádlovat. Řeka moc netekla, ale nám to bylo jedno. Soulodili jsme, pádloval vždy jen jeden z kormidelníků, po překonání jezu jsme se s Čomim v pádlování střídali, splouvali jsme s řekou, opalovali se, klábosili o všem možném, pozorovali přírodu a popíjeli bourbon. Maximální pohoda...
        Takto nenásilně jsme během odpoledne dorazili do Mnichova Hradiště. Zatímco se Čomi obnažil a pokuřujíc vstoupil do vody, aby věren tradici alespoň jednou za celou vodu ponořil své tělo do řeky, já jsem telefonicky přivolal majitele lodí. Přijel za malou chvilku (bydlel nedaleko), pomohli jsme mu naložit lodě na vlek a požádali ho, zda by nás všechny za malou úplatu nedovezl k autu do Příšovic. Souhlasil. Po cestě jsme s ním navíc dojednali, že nám ukáže nějaký dobrý kemp v okolí, kde budeme mít větší komfort než v Příšovicích. Doporučil nám kemp v nedaleké obci Příhrazy a vysvětlil podrobně cestu. Bez větších potíží jsme kemp našli, ubytovali se a vydali se pojíst.
        Majitel kempu nám doporučil nedalekou restauraci "Pod kaštany". Došli jsme k ní asi za pět minut a posadili se na zadní zahrádku pod slunečníky. Hned jsme si všimli, že se v okolí něco děje. Okolo nás se pohybovali lidé  ustrojení do jakýchsi zvláštních bílých a stříbrných obleků a dělali podivné věci, jako například skákání přes švihadlo v holinkách plných vody.
    Nenápadným dotazem u obsluhujícího personálu jsme se ujistili, že se nejedná o chovance ústavu pro alternativně inteligentní lidi, ale o tzv. tajný závod, který se shodou okolností letos koná právě dnes a právě tady.
        Chvilku jsme pozorovali tajné závodníky, kteří se v odpoledním parnu pachtili v převlecích ve stylu sci-fi, což bylo téma letošního tajného závodu, a po pozdním obědě jsme se vrátili do kempu. Pomalu jsme postavili stany a seznámili se s kempem a jeho zařízením. Stále dobře naladěni jsme se kolem 19-té hodiny vypravili opět do restaurace "Pod kaštany". V kempu zůstal Štěně, který prohlásil, že se 2 hodinky prospí a dorazí za námi. Byl holt z to-ho bourbonu a sluníčka kapku zmoženej...
      "Pod kaštany" bylo rušno, tajní závodníci se připravovali na společnou večeři, na hlavním sále a za restaurací bylo plno, sedli jsme si proto na předzahrádku a pozorovali cvrkot. Tajní závodníci měli sice přednost, ale nakonec jsme své jídlo a pivo dostali i my. Pojedli jsme a užívali si téměř letního večera. Kolem 20-té hodiny v hlavní sále začala hrát kapela, tajní závodníci nastrojení do roztodivných převleků začali křepčit na parketu a my jsme na po-silněnou poslali do svých žaludků první rundu šavlí-mečů....
        Po nějaké době se udělalo chladněji a začali nás kousat komáři. Vydal jsem se spolu s Mlokem do kempu, abysme na sebe hodili teplejší oblečení. Mlok musel pro oblečení do stanu a při tom probudil Štěněte, který spal už mnohem déle, než ony proklamované dvě hodiny. Po několika krátkých větách mezi Štěnětem a Mlokem jsme se s Mlokem vrátili za Čomim. K našemu velkému překvapení za chvíli dorazil i Štěně, vyspinkaný do růžova, a s novým elánem začal objednávat nové rundy šavlí-mečů. Po nějaké době jsem rundy přestal počítat a zástupy mimozemšťanů, proudících kolem nás, jsem už vnímal jen letmo. Kolem půl druhé jsme si s Mlokem začali připadat jako mimozemšťani my sami a tak jsme se po vyrovnání námi zkonzumované části účtu vydali do naší části galaxie, teda chci říct do kempu. Měsíc byl mladý a jeho bledý srpek nám hledat cestu moc nepomohl.
    Jako správný astronavigátor jsem nakonec kapitána galaktického korábu Mloka dovedl až na jeho domovskou planetu (do stanu) a sám jsem zůstal na stráži ve výsadkovém modulu (šel jsem spát do auta). Kdy se vrátili první a druhý důstojník (Čomi a Štěně), to mi dodnes zůstává záhadou.

    Neděle 20.5.2007 - Splnění velkého snu

        Jestli bylo v noci zima, to nejsem schopen říci, moje "tekutá deka", kterou jsem si navlékl během předchozího večera, hřála spolehlivě a ráno jsem se probudil horkem, které vyvolaly sluneční paprsky pražící do Sereny. Mátožně jsem vylezl z auta, převlékl se do čistého a začal jsem snídat. Postupem času se ze stanů vyloupli Čomi a Štěně, jen Mlokovi se ze stanu vůbec nechtělo a když nakonec vylezl, nevypadal vůbec dobře.
    Štěně vyprávěl, jak se během večera skamarádili s nájemcem restaurace Slávkem a kolik rund šavlí-mečů jim Slávek během večera donesl grátis. Nezbývalo, než mu věřit, obzvlášť když Čomi jeho vyprávění podporoval. Po velmi pozvolném balení stanů a věcí, které prokládal Mlok poleháváním na trávníku, se nám podařilo přece jen zabalit a bagáž umístit do auta.
    Zamávali jsme kempu a dojeli po místní komunikaci hádejte kam? No ano, do restaurace "Pod kaštany", kam Štěněte pozval Slávek na snídani.
        Vzhledem k tomu, že bylo kolem jedenácté, se spíše jednalo o brzký oběd, ale kdo by se přel o slovíčka, že? Já jsem si objednal anglickou slaninu s vejci, nealko pivo a preso, Mlok o nabízené potraviny nejevil zájem a reagoval v podstatě pouze na světlo, Štěně však s chutí studoval jídelní lístek a Čomi se také chystal pojíst. Seděli jsme na předzahrádce, Štěně s Čomim popíjeli pivo a Štěně vyhlížel Slávka. Slávek se asi za 10 minut objevil ve dveřích restaurace, poznal Štěněte, otočil se na patě a zmizel zpátky v sále. Utahovali jsme si ze Štěněte, že se ho Slávek lekl a utekl, a Mlok se vydal na záchod. Se Slávkem se zřejmě minul, protože zatímco nebyl u stolu, Slávek bez říkání přinesl 4 panáky šavlí-mečů a začal se se Štěnětem dohadovat, co by si Štěně přál k jídlu.
    Pouze Mlokově indispozici po včerejší rozlučce s vodou přičítám to, že panáky na stole zaregistroval až teprve když byl asi metr od stolu. Strnul jak Lotova žena a chvíli se zdálo, že se na místě otočí a uteče, ale nakonec se vzmužil a jen mírně přeskakujícím hlasem oznámil, že tohle on pít nebude. Já jsem se přidal a s poukazem na to, že je musím v pořádku dovézt domů, jsem nabízený alkohol také odmítl. Slávek nás sice přesvědčoval, že to je na podnik, ale výsledkem bylo pouze to, že o panáky se spravedlivě rozdělili Štěně a Čomi.
        Štěně se po těch panácích nastartoval a furiantsky si u Slávka poručil "kuřecí kung-pao se šesti bramborovými knedlíky" v domnění, že mu to, stejně jako v jiných hospodách, neudělají. Slávek se jen usmál a zmizel ve výčepu. A tak se nakonec Štěně setkal se svým snem a dostal jídlo, o kterém doteď vždycky jen mluvil a snil. Donutil mne ho vyfotit a pak ho s blaženým výrazem ve tváři snědl.
        Také Čomi dostal jídlo, které si vybral (bylo to něco obyčejného), jen mně se můj dávný kulinářský sen nesplnil, protože čápy s mákem opravdu nikde nevaří...
       Dojedli jsme, dopili a byl čas vyrazit k domovu. Zaplatili jsme a Slávek se nás na odchodu ptal, kolik je řidičů. Bezelstně jsem řekl, že jen já, a tajně jsem doufal, že třeba přinese nějaký energetický nápoj "na podnik". Kdepak, Slávek zabiják opět nezklamal a donesl další rundu panáků. Mlok v panice prchnul k autu a já jsem ho zklamaně následoval. Štěně s Čomim ho tam kopli a konečně taky vyrazili k autu.
       Nádraží v Mnichově Hradišti jsme našli celkem bez problémů, vysadili jsme Čomiho, popřáli mu šťastný let a slíbili jsme si, že pokud nám to okolnosti alespoň trochu dovolí, nejpozději napřesrok se sejdeme zase na jarní pánské vodě.
        Cesta ústecké sekce dopadla v celku úspěšně, Štěně prakticky okamžitě usnul na zadních sedadlech a probudil se až u Levína, kolem kterého jsme trošku kufrovali, když jsem v Úštěku předčasně zahnul z hlavní silnice. Nakonec jsme se ale šťastně našli a dorazili jsme do Ústí. Celou akci jsme pak za pár dní zhodnotili jako veskrze pozitivní při naší pravidelné návštěvě sauny.                                                                    

    AHOJ  FOX