05. Kdo si to tu tak pěkně ostříhal nehty...snad né Aleš?!

"Co to máš," ozval se za mnou Viktor.
"Nevím, nějakou kost," řekl jsem nejistě. Shýbnul jsem se k prstům, měly ztvrdlý, ochozený bříška a zbytky nehtů.
"Vypadá to jako něčí noha," třásl se mi hlas.
"Blbost!"
"Koukni na to chodidlo, je ještě skoro celý, ... pata je odpadlá."
"Ukaž?" Viktor se skláněl se zkřivenou tváří nad zbytkem nohy, "no jo, tohle žádný zvíře nemá, hele ty dlouhý prsty!"
"A co třeba medvěd," povídám, "ten může mít podobnou tlapu, ne? Přece to není lidský."
"Medvěd nemá nehty a tady, koukej, to je jasnej nehet. Ještě zastřihnutej..," Viktor používal klacek jako patolog ukazovátko.
"Co když je Alešova ...?" řekl jsem, protože mám chorobnou fantazii, "někdo ho zlikvidoval, rozkrájel, opálil na ohni a naházel ze člunu do vody, je to nějaký vočazený." Vyzul jsem si botu a ponožku. Porovnával jsem svou nohu s tím nalezeným pahýlem.
"Kdepak, vypadá to na dítě nebo na ženskou, taková pětka, větší nebude. Já mám desítku." protahoval jsme svoje zapařený prsty posetý puchýřema vedle nehybných nehtů a článků.
"Mně je blbě," řekl jsem, "chci domů, k mamince. Tohle nemám zapotřebí." Moje nádherný, zdravě zapařený prstíky byly plný života a pohybu, cítil jsem v nich bolest a chlad, mohl jsem s nima zahýbat, jak jsem chtěl, a tady ty vedle zůstaly strnulý v křeči a někdo si je tak hezky zastřihnul, omýval je vodičkou proti plísni, obouval si je stejně jako já, chodil s nima na rande a do školy. A vůbec ta noha byla napřed úplně malá a její rodiče na ní byli tak pyšný, jak je pěkně rovná s baculaťoučkýma stehýnkama, jak jim pěkně roste a svalnatí. A teď tady leží jako kus něčeho smradlavýho, čeho se každej střeží potkat a kolem je ta hnusná mlha, nebo kouř. Měl jsem před očima zločin, kterej se tady nedávno stal, odporný ženský kvílení a ještě odpornější řezníkův dech. Vzrušenej, přerývavej dech, pachnoucí od alkoholu, slintající pysky, zvířecí pud. Řezník nebo dřevorubec, probudila se v něm chlípná zvrácenost a nikde nikdo nebyl. Jenom ona, vyděšená, s krásnou nohou, s krásně zastřihnutýma nehtama. Prsa se jí zdvihaly strachem, couvala a klopýtala v lesíku přes klacky, až upadla, dost ...... a pak jí rozkrájel a upekl, vhodil z člunu doprostřed Bajkalu, aby nikdo nic nepoznal. Hned vedle ležel pytel.
Viktor mě chytil chlapsky za rameno: "Čočka, jestli ti je špatně, měli by jsme odejít, aby ses mi tady neskácel.
"Chyběl mu jen bílej plášť moudrýho doktora.
"Je to dobrý," nemohl jsem od nohy odtrhnout oči, "musíme si to tady označit, a až se vrátíme do Severobajkalska, ohlásíme všechno na policii. Nebo o tom řekneme Pašovi?"
Viktor se poškrábal ve střapatý kštici: "Kdepak Pašovi, moc lidí se v těhle končinách nepohybuje, tomu bych pro jistotu nevěřil. Řekneme to až kapitánovi."
"Ne, nejlíp je věřit jenom sobě, nechal bych to až na policii."
"Ty jsou taky zkorumpovaný."
"Chci mít čistý svědomí, třeba někdo někoho teď hledá a pořád doufá a my teď tady stojíme nad nohou toho ztracenýho. Nešťourej se v tom tím klackem pořád."
"Musím mít jistotu, že je to skutečně lidský, nechci vypadat jako pomatenej vystrašenec."
"Vykašli se na to, nemá to smysl....."
Pobíhal jsem kolem a hledal vhodný klády, ze kterých bych postavil stožár jasně vyditelnej z vody.
"Co to děláš?" řekl Viktor lhostejně, sedl si na kámen a tupě mžoural do bílýho mlíka, který se rozlívalo všude ve vzduchu.
Nechal jsem ho být. Vzpomínal jsem na Pepu. Přemýšleli jsme, jak to udělat, abysme nemuseli do smrti pracovat, jedna z možností byla stát se invalidou.
"Takovej invalida nic nedělá, jenom bere prachy a chodí chlastat," smál se Pepa, "víš co, Hosy? Uřízneš mi nohu!"
Řekl jsem mu, že se kvůli němu nenechám zavřít jenom proto, aby mohl chlastat za peníze daňových poplatníků.
"Pojď do toho se mnou, necháme si ujet nohy od vlaku a nikdo nebude sedět, já levou, ty pravou, můžeme se navzájem podpírat. Já tu strašnou bolest klidně vydržím," přemlouval mě. Pepa pěstuje pavouka sklípkana a má stejnej pohled na život jako já, jenom jeho ironie je silnější - oba dobře víme, že to nemyslí vážně. Je schopnej vystrčit nahej zadek na mezinárodní silnici jenom proto, aby dokázal, že má všechny v prdeli. Abych nekecal, to byl můj nápad, ale Pepa ho hned běžel uskutečnit. Pravda, já a Štěpán jsme se pak připojili. Bylo takový skvělý jaro a slavíci zpívali nad voňavým polem a ty lidi v těch autech se někam hnali a smrděli nám pod nos. Leželi jsme předtím ve škarpě a dopíjeli pětilitrovej kanystr vína.
"Radši založíme sektu, já vymyslím filozofii a ty zfanatizuješ davy," navrhl jsem.
"A co takhle založit politickou stranu s neutrálním názvem, to je tady větší džop než sekty. Je to snadnější a až si nahrabeme, opustíme potápějící se loď," uvažoval Pepa, "odjedeme na Bahamy a svět nám spadne k nohám."
Bajkal tajemně šuměl, to hučení nebylo nijak kouzelný a nebo alespoň neutrální jako předtím. Byl to strašidelnej hukot v bílý mlze, plnej strachu o holej život.
"Slyšíš to?" zeptal se Viktor.
"Co?"
"No ten hukot, jakoby jel po jezeře motorovej člun." Za chvíli jsme v mlze zahlídli člun, jel pomalu pár metrů od břehu. Z lodi koukala jen blonďatá rozcuchaná hlava, otočila se na nás.

Převozník, hrklo ve mně.
Sešlehanej obličej se pousmál, v pootevřených ústech jsem zahlídl škvíry po vypadaných zubech.
"Hele, ještě se podíváme, jestli tu někde neleží zbytek člověka, a padáme odsud," zatahal mě Viktor za rukáv.
Rychle jsme proběhli okolí, nic jsme nenašli, natáhli jsme krok.
Obcházeli jsme podobnou zátoku jako je Burgunda, tentokrát jsme museli bažinama. Brodili jsme se bahnem, v uších nám bzučeli stovky komárů. Snažil jsem se najít cestu, nejkratší a nejsušší. Vždycky jsme však skončili před kalným močálem. Kusy větví čněly z páchnoucí vody, v každé jsem viděl ruku utopence. Když jsme se počtvrtý vrátili do místa odkud jsme vyšli a kde ležela ta pitomá noha, převzal Viktor velení. Rozhrnoval větve křoví, šlapal jsem v závěsu za ním. Pod nohama se nám objevila cesta vydupaná od koňských kopyt. Vydali jsme se polámaným křovím. Z ohlodaných větviček visely chuchvalce slin, brzo jsme měli od nich špinavý batohy. Za náma se ozvalo šílený praskání větví, zem se zachvěla. Málem jsem se posadil leknutím na zem. Vyplašili jsme celý stádo zdivočelých koní, hověly si v bahně. Včele pádil vyžranej hřebec, zvedal hlavu, ukazoval nám zuby a ržál, za ním běžely klisny s velikánskýma lesklýma očima, kůži měly od bahna, klopily uši, a když se musely zastavit kvůli spadlýmu stromu, vykopávaly nohama za sebe, očima přitom šilhaly dozadu.
"Zatraceně", popadal jsem dech. Trvalo hezkou chvíli, než jsme se z toho šoku vzpamatovali a vyhrabali se z bažin ven. Mlha zůstala za náma, bylo vidět daleko široko. Minuli jsme ohniště, kolem se válely vystřílený náboje z kulovnice, ležely tu ožraný koňský kosti a stažená koňská kůže i s ušima. Viktor se procházel v roji much, krčil čelo a popotahoval nosem:
"Prasata..." Zetlelá kůže přilnula na vyplavený kusy dřev a kameny, jakoby k nim odjakživa patřila, jakoby z nich vyrostla. Líza jí radostně očuchávala, než jsem jí stačil odehnat, snědla kus hřbetu.
Pobřeží před náma se stáčelo do kruhu, na konci špičky byl kopec se strmýma svahama rovnou do vody. Zkusili jsme ho obejít při břehu, ale narazili jsme na skálu, vyšplhali jsme se po svahu nahoru, byla tam zalesněná rovinka porostlá nízkým bagůlnikem.
"Tady je cestička," zakřičel na mě Viktor.
Po půlhodině se pěšinka změnila v pořádnou pěšinu vyběhanou od koní. Rychle jsme pospíchali, abychom byli co nejdál od mlhy, od nohy a koní. Došli jsme na kraj lesa a co nevidíme, před náma tlející kůže z koně, ohniště a vystřílený patrony. Otočili jsme se na patě, jak nejrychleji to šlo.
"Nezapomeň z tý cesty v čas uhnout," křiknul jsem na Viktora, "abysme to zase neobešli kolem dokola!"
U výhledu z lesa jsme se zastavili.
"Tady," řekl Viktor, "tudy musíme dál."
"Ne, tohle je zase to samý jezírko jako u tý chcíplotiny, zase jsme to obešli."
"Neobešli! Koukni támhle!"
Lesklo se tam úplně stejný bahnitý očko jako předtím, jenom v dálce u lesa, uvnitř kulaté zátoky, stála chaloupka jako vymalovaná z obrázkový knížky. Byla u ní ohrada pro koně a na vodě přístavní molo se zaparkovaným motorovým člunem.
"Měli bysme rychle projít kolem, aby nás z chalupy neviděli," řekl jsem.
"Třeba nebudou doma." odpověděl Viktor.
Když jsme přišli blíž, všimli jsme si, že u chalupy pobíhají psy a že u ohniště sedí dva chlapíci, jeden blonďák a ten druhej vypadal z dálky jako Aleš.
"To je Aleš," povídám nadšeně Viktorovi, "a mezi těma psama pobíhá jeho lajka. Vidíš, dohnali jsme ho, není tak rychlej, jak se kasal."
"Možná, na tu dálku to nepoznám."
Abysme se dostali k chaloupce, museli jsme obejít další polouzavřenou zátoku nebo jí přebrodit na nejužším místě. Jako by Burgundě vypadla z oka. Brodil jsem se jako první. Viktor se svlíknul donaha, pod batohem si nechal jen tričko. Brzo mi dosáhla voda pod pás, balancoval jsem nešikovně na špičkách, ke konci zbývalo snad jen deset metrů. Na hladině se pohupoval kus umělý hmoty přivázaný ke kameni, kterej ležel někde na dně, vypadalo to slibně.
"Hele, bojka," volal jsem, "mají tady označenou cestu kudy brodit."
"Čočka! Už mám vodu až po prsa," křičel Viktor, "nezapomeň, že neumím plavat!"
"To přejdem, neboj, proč by tady jinak byla ta bojka."
Když už jsem si ve vodě smáčel kus batohu, vyběhl od chaloupky nakrátko ostříhanej kluk, co předtím vypadal jako Aleš, nastartoval motorovej člun a dojel k nám, vlny mě málem shodily do vody.
"Něljzááá tudááá," křičel do řvaní motoru, "je tam velká glubina." Přijel až ke mně a snažil se mě i s nákladem vytáhnout na palubu. Proud táhnul člun směrem na hloubku v zátoce. Visel jsem loktama zaklesnutej za bok lodi, snažil jsem se dostat nahoru, ale neměl jsem už žádnou sílu. Tomu klukovi bylo sotva patnáct let. Pomáhal mi, jak mohl, jenže batoh mě pořád převracel zpátky. Pod nohama jsem už dávno neměl pevný dno, kopal jsem kolem a nebylo mi to nic platný. Už jsem vysíleně klesal i z batohem do vody, když mě chytl za popruh, tak šikovně, že jsem se nadlehčil a podařilo se mi dostat jednu nohu do člunu, měl jsem vyhráno. Pak jsme vytáhli nahýho Viktora. Líza se zmítala s mokrým čumákem ve vlnách, vytáhli jsme jí sprostě za kůži u krku. Byla šťastná jako blecha, že jsme jí tam nenechali. Na břehu nás obklopila veliká psí smečka ze samých štěňat a asi pěti dospělých psů. Kousali mě do nohou, trhali mi ponožky a tašku na boty. Skoro jsem se ani nemohl oblíknout, jedna černá mrcha utekla s mým tričkem v zubech, zřejmě chtěla, abych si s ní hrál na honěnou.

U ohně seděl blonďák. Pozoroval nás a psy a nic neříkal, ani nás nepozval na čaj, měl pruhovaný tričko a v puse skoro žádný zuby. A vůbec jsme si s nima moc nepopovídali, oni se styděli a my jsme toho dneska měli už plný zuby, tak jsme se jen zeptali na Aleše, pak jsme poděkovali za svezení a vypálili co nejrychleji pryč, pryč od lidí, vnořit svý tělo do lesních tišin a v klidu zapomenout na lidskou nohu vyplavenou na břehu nejkrásnějšího a nejzáhadnějšího jezera světa. Blonďák se za náma díval s neurčitým úsměvem na tváři. Nechtěl jsme zkoumat, co se mu honí hlavou, a tak jsme protáhl krok.Líza nás neopustila, přivedla si s sebou dva velký psí kamarády. A tak nás bylo pět, jenže ty psi měli dost divný pohledy, drželi se od nás dál, jako hieny, jakoby čekali, až zdechnem, aby nás mohli sežrat. Na každým kroku jsem cítil dva páry načervenalých očí v zádech. Byli jsme pod kontrolou. Měl jsme obavy, že až se někde sehnu, abych si zavázal tkaničku, skočí mi po krku. Házel jsem po nich kameny.
Na noc jsme si našli louku s nízkou trávou, ze všech stran uzavřenou stromy. Připadali jsme si tam dokonale v bezpečí, zelený plátno stanu hezky splývalo se zelení okolních keřů. Pokládal jsem utrmácenou hlavu na hromádku ze svlíknutých věcí s klidným pocitem, oči se mi pomalu zavíraly, chtěl jsem se rychle zasnít krásným hladovým snem. Hladovým lidem se zdávají nádherně barevný sny, takový ty sny, o kterých máte pocit, jakoby to nebyl ani sen, jakoby to byla pravda. Psi se venku zatočili do klubíčka hned vedle stanu. Věděli jsme o nich a o taky, že mají lehký spaní.
Viktor si dlouho upravoval místo pod sebou, a když si konečně lehnul a koukal do stropu stejně jako já, řekl:
"Co kdyby jsme zažehli cyklus?"
Myslel tím probudit v žaludku nádherný sladký trávení, báječný stahování žaludečních stěn, otevřít kohouty trávicích štáv a mít pusu na chvíli zase plnou slin. Ty dvě slova - zažehnout cyklus - přestaly být pouhými dorozumívacími zvuky, bylo to tak lahodný nechat si v uších zazvonit shluk jejich tónů. Nemohl jsem si pomoct, když jsem je zaslechl, musel jsem se trochu pousmát, šťestí mě v tu chvíli pohladilo měkkou dlaní po tváři, jako bych byl doma v peřinách, bylo mi deset a maminka mi šla dát doborou noc. Tenkrát jsem neměl vůbec žádný starosti, každá smůla nebo stres končili přesně v půl devátý večer, kdy jsem se ztratil pod obrovskou duchnou a zavřel oči.
Někdy jsem se zasmál i nahlas a Viktor taky.
"Tak to sem servíruj," vyjeknul jsem. A Viktor se pomalu vysoukal ze spacáku, zaštrachal v batohu, a pak mi to podal, ten tmavej mazlavej čtvereček, a já jsem napřed ovoněl, to aby se můj jazyk a patro a vůbec celej vnitřek mojí pusy pěkně vybavil slinama, oni se neobjevily jen tak, jako normálně, oni vystřikovaly v gejzírech odněkud zespoda, takovej jsem měl hlad. A pak jsem si tu čokoládu položil doprostřed jazyka a čekal, až se pomalu rozloží a ona měkla a já se snažil rozpoznat všechny příměsi, který do ní cukráři vložili. Odlupovaly se ve vrstvách a proud slin je roztahoval mezi chuťovýma buňkama a vždycky, když se některý dotknul, zacinkala jako zvoneček, jemně zasvrběla a v tu chvíli se pohnuly i vnitřnosti uvnitř mě a mozek mě pochválil za to, jakou mu dělám radost. Byla to bouře drobných výbuchů okolo jazyka a pod ním, který rozehrávaly koncert slasti, jako tisíce malinkých bubeníků, podle nich se pak rozjely smyčce a basy kdesi pod srdcem.
"Máš ještě v puse čokoládu?" zeptal se Viktor.
"Jo, ještě jí cumlám."
"Já taky," zašeptal Viktor. Zadržoval jsem v puse poslední drobeček: "Už jsi jí snědl?"
Neodpověděl, zařezával jako poleno. Otočil jsem se na bok, ale nemohl jsem pořád usnout, poslouchal jsem zvuky noci, jestli jsou od lidí nebo od zvířat. Za roky táboření v přírodě jsem se je naučil rozpoznat. Ze začátku mi to dělalo problémy, v každým ježkovi jsem slyšel lidský kroky, a když nás jednou v Německu obcházel srnec, probudil jsem kámoše, že je tady koženej motorkář a chce se s námi prát. Venku ševelilo listí a do toho šuměly bajkalský vlny. Myslel jsem na všechny noční myši, jak se procházejí po větvičkách v křoví, jak se za ně chytají ocáskama a jak ty větvičky praskají. Snažil jsem se zaměstnat mozek, abych před sebou neviděl načervenalý lidský maso, přichycený na obnažený kosti. Čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší. Ze tmy na mě svítily světle modrý oči, leskly se od slz a zaoblenej ruskej hlásek mi šeptal: "Ta noha byla moje, řekni to prosím mojí mámě."
"Nechceš lahvičku slznýho plynu?" odpověděl jsem mu v duchu, "nebudeš se tolik bát!" Hlava s očima byla jako odlesk v umytým okně, záchvěvy neviditelnýho větru rozvlnily černý vlasy, zakrývaly chvílema ty strašně velký oči.
"Nebojím se, ale ty se bojíš."
"Čeho prosím tě, nikdo tady není, jenom Viktor a psi."
"Je tady moje noha, leží pár kilometrů na východ. Říkávali mi, že mám krásný stehna."
Tvář se proměnila v obraz nohy ležící na ohlazených oblázkách. Zamrkal jsem očima, aby ta zpropadená věc zmizela z dohledu. Byla pryč.
"Hele, zavolej mojí mámě," šeptal zase ten hlas, "že jsem v pořádku, ať mě čeká v neděli k obědu." V mozku se mi znova rozsvítil obraz černovlasý holky s rolákem vyrolovaným ke krku.
"Zabij ho!"
"Koho?"
"Toho chlapa, co mi uříznul nohu!"
"Neviděl jsem žádnou nohu a ty jsi jen přelud v mojí chorobný fantazii," promnul jsem si pěstí zrak. Hlásek se zasmál: "Tady, tady jsem..." Uhnilá noha se mi kymácela před obličejem, jakoby jí někdo pověsil do průvanu.