Napsali: *IWO*+ G.N.

Dej pitomci kulomet...

    Štolou se nesly kroky. Skupinka mužů zamířila k nárazišti. Pět vězňů a dva dozorci se vraceli z posledních úprav před opuštěním systému chodeb, kam po několik let nezasvěcený člověk nesestoupil. A muklové vědí, že není žádoucí, aby se také z nich vrátil někdo, kdo viděl zdejší tajnosti. Snad při svačině se jim něco podaří. Letadla jsou už slyšet a děla zní den ode dne blíž, stačí jen ve štolách pár dní počkat, bachaři budou mít jinačí starosti než je honit. Stačilo by jen toho s pistolí nějak zabavit, má pochroumanou ruku a nemůže tak rychle vytáhnout zbraň a tomu se samopalem v nestřežené chvíli nahodit na krk drát a stáhnout... "Raušpauza!"
    Byli na nárazišti. Posedali kolem stěn, vyndali ranní menáž... Ten s pistolí o kus dál močí, druhý má samopal na klíně a sklání se dolů... snad k torně... A teďka je bokem! Hbité ruce nahazují smyčku... podzemím zní střelba, pět bezejmenných těl leží na mokré zemi. Muž vstal a vyklepal horké patrony z kabátu, kterým utlumil sílu střelby a ví, že splnil úkol, kvůli němuž je dovedl až sem. Jó střílet v podzemí, kdo má tušit, co ten strop snese? Když se ten s pistolí vrátil a zkušeně nahmátl každému ležícímu krční tepnu, kývl hlavou a mlčky se vydali zpět k východu. Šli svižně, je čas polední menáže, na poslední zbydou snad jen kosti.
    V místě, kde do štoly začíná dopadat odlesk ostrého poledního slunce, to byl ten se samopalem, komu se zachtělo na malou. Ten s pistolí spěchá dál. Ve chvíli, kdy se jeho helma objevila v ústí štoly, zapraskalo zvenčí několik výstřelů a neminuly cíl. Portálem se mihl vojenský plášť. Z křoví na okraji lomu okamžitě zazněla nová kulometná salva. Odpovědí jí byl jen bolestný výkřik, dva kroky v štěrku kolejiště, žuchnutí.a ticho. A zatímco střelci před vchodem se radovali, muž uvnitř uznalým pokýváním hlavy ocenil přesnou mušku druhů tam venku, tiše zvedl ze země a oblékl svůj čerstvě prostřílený kabát, otočil se a potmě odešel do nitra skály. Možná byl i rád, že se stále ještě najdou vojáci, jejichž prst na spoušti je rychlejší než jejich rozum. Ten starý trik s prázdným kabátem mu dnes opět zachránil život. Někde stranou se trochu prospí a pak se uvidí. I kdyby se střelci venku nespokojili s tím, co viděli a chtěli se přesvědčit, za ním do štoly se neodváží. Zná snad všechna tajná skladiště a propadliště a těch pět muklů na nárazišti byli jediní, kdo můžou ještě něco prozradit. Než na lavici odpočívadla usnul, zdálo se mu, že znovu slyší poručíka Gottmanna, když si na ruské frontě v jednom domě sundal svůj těžký vojenský kabát, pověsil na hlaveň samopalu a mávl jím ve dveřích se slovy "A teď se koukej, jak se ti pitomci prozradí, Hansi!!!".
   

Podzemí

    Pomalu se plížila kolem stěn, byla vyděšená a byla sama. Většinu celého svého dosavadního života byla sama. Jen tady byla chvilku šťastná a to i přestože venku zuřila válka a ona byla Židovka. Až do té doby, kdy jednoho dne našla svého manžela na konci chodby pod jedním z obrovských kamenů, pod kterými se tak rádi milovali. Přestože si před Bohem nikdy neřekli své ano, za daných okolností to nešlo, on Němec, ona Jude. A tak žili tady, ukryti před okolím, jeden s druhým. Potom, co zemřel se jí chtělo také zemřít, ale zjistila, že čeká dítě a to jí udrželo na živu. Porodila v klidu a bez problémů, jak byly ženy její generace zvyklé, synovi dala jméno po jeho otci. Během doby, kdy tam žili, se občas stalo že, je přes veškerou snahu o opatrnost někdo zahlédl či zaslechl a tak si lidé začali vymýšlet příběhy a ke svým nepatrným zážitkům s nimi přidávali další a další, byť nezažité události. Od toho bylo už jen krok k tvrzení, že tam straší, ale jim to nevadilo, počet návštěvníků se tím zmenšil a alespoň byli méně rušeni.
   Během dvaceti let se ztratila jedna turistka, ale protože nikde neexistovala žádná kniha příchodů a odchodů, nikoho nenapadlo spojovat Sářino zmizení s podzemím. Když se v průběhu následujících dvaceti let ztratil tentokrát muž, opět si nikdo ničeho nevšiml.
   A tak žijí v podzemí už několik generací a jen mlhavě tuší události posledních šedesáti let. Přetěžko se vysvětluje, že válka skončila, lidé přistáli na měsíci a z jednoho Německa jsou dvě. Nakonec, kdo ví co by si vymyslel on kdyby ho někdo unesl a první den mu oznámil, že s nimi zůstane do konce svého života nebo dokud neskončí válka. Vědí jen, že když se narodí chlapec pojmenuje se pokaždé stejným jménem a že je mu do dvaceti let nutné sehnat ženu a když se narodí holčička pojmenuje se pokaždé stejným jménem a do dvaceti let je nutné sehnat jí muže.
    Když je náhodou potkáte neutíkejte, nekřičte.
    Zkuste je klidně pozdravit a říct, co je nového.
    „Bud pozdravena Sáro Lewi, bud pozdraven Hansi Hagene." Gedriell N.

        - .x.c.p.a. -