V krásných pověstech o Americe pokračujeme...a Ladislavovi Lahodovi moc děkujeme.

POVĚSTI AMERIKY - O HAGENOVĚ STUDÁNCE

Ladislav Lahoda

Zvolna padal soumrak, paprsky letního slunce už dávno zmizely z hladiny jezera na Malé Americe. Ptáci v okolním lese pomalu přestávali zpívat. Tichem se neslo jen slabé šplouchání vlnek od voru, který se blížil k malému, trávou zarostlému poloostrovu. Dva trempové stěží udržovali rovnováhu na vratkém plavidle, které se pod jejich vahou téměř ponořilo pod hladinu. V rukou měli jen slabá bidla, nedokonale nahrazující vesla. Když vor narazil na břeh, oddychli si. Mají to za sebou, teď ať se snaží ostatní.

Ti zatím tahali za dlouhé tenké lanko, uvázané na voru, aby si ho přitáhli nazpět. Vor se k nim vracel mírným obloukem, to jak ho vychyloval mírný větřík.

Oba trempíci na poloostrově zatím prolézali štoly, vyúsťující ze skalní stěny lomu. Sešli se skoro současně u zatopené šachty, kde se všechny štoly sbíhaly. Nad nimi pokračovala šachta kolmo vzhůru do horního patra, odkud prosvítalo poslední denní světlo.

"Nevíš, jak je to vysoko, Bille?" zeptal se Joe.
"Vidím to tak na dvacet metrů a kámoši říkali, že se tam dá vylézt po nějakym vocelovym laně. To bude asi támhle to vzadu."
"Hej, pojďte mi pomoct!" ozvalo se zvenku.
Ke břehu právě dorazil vor s obrovskou hromadou větví, za kterou se skoro ztrácela malá postava.
"No jo, Tony dřevorubec přijel," poznamenal Bill, když s Joem vylezli ze štoly. Nejdřív přeházeli hromadu na břeh a potom pomohli Tonymu vystoupit.
"Dobrý, táhněte!!" zařval Tony na poslední dva, které spíš už jen tušil na vzdáleném břehu. Provázek se pomalu napnul, vor se neochotně zakolébal a odplul do tmy.
Měsíc toho večera nevyšel a tak zbývající trempové našli poloostrov jen díky narychlo rozdělanému ohni.

"Parádní místo," pokýval hlavou Fred, když vyskočil na břeh. "Tady na nás nikdo nemůže."
Pet, který vyskočil za ním, povytáhl vor na břeh a pro jistotu ho ještě přivázal k zakrslému keři. Mezitím už nad ohněm visel Billyho kotlík a majitel právě připravoval ze směsi konzerv a různého koření ďábelskou směs.

"Měli byste zajít pro vodu," prohodil k ostatním, postávajícím okolo a lačně nasávajícím kořennou vůni. Joe odepnul z torny polní láhev a otočil se k jezeru.
"Co blázníš," zarazil ho Bill. "Musíš nahoru do štoly, tam je studánka, ta voda z jezera se nedá pít."

"Cože, do štoly?!" vyděsil se Joe, "tam nejdu. Dyť nemáme ani baterku. A taky se povídá. . ."
"No, co se povídá?" přerušil ho Bill. "Že tam straší?"
"No, to ne, ale . . ."
"A tak s tebou půjde Tony, no."
Tony se zatvářil zaraženě.
"A nemoh by s náma jít i Pet?" otázal se.
"Hergot!" rozčílil se Bill. "Ste zálesáci nebo srabi? V hospodě posloucháte pohádky, co si tam vypravujou a věříte tomu."
"A co když to nejsou pohádky?" namítl Joe.
"Nekecejte a běžte, když jste tři, tak se vám nemůže nic stát."
Tři hoši si už mlčky vytáhli z ohně hořící větve a vydali se do štoly. Pod šachtou se zastavili. Dýchlo na ně vlhko a chlad podzemí. Světlo pochodní osvětlovalo sotva pár metrů ocelového lana, mizejícího nad jejich hlavami. Pet se na něj odhodlaně zavěsil první. Bylo studené, vlhké a ruce mu po něm sklouzávaly. Také se mu pletla pochodeň, zastrčená v rukávu. A tak ji chytil mezi zuby a lezl dál. Po chvíli byl nahoře. Šachta tu ústila do rozlehlé galerie štol, kterými bylo vidět hvězdné nebe a protější stěnu lomu, ozářenou plameny. Postavil se na okraj šachty a zamával pochodní. Její světlo se odrazilo od vodní hladiny hluboko dole.

"Dobrý!" křikl dolů.
"Brý!" houkla na něj zpátky ozvěna a další světélko začalo stoupat nahoru.
Tonymu, který lezl poslední, spadla dolů pochodeň, takže jim zbyly jen dvě. Vydali se temnou chodbou a ustrašeně se rozhlíželi na všechny strany. Čadící světlo pochodní sotva osvětlovalo stěny a vytvářelo na nich rej pohyblivých stínů. Zakopávali v děrách po vytrhaných kolejnicích a vráželi hlavou do příliš nízkého stropu. Silný průvan jim hučel v uších a vzbuzoval představu vzdáleného dunění.

Po chvíli odbočili do užší štoly, kde měla být studánka. V tu chvíli proti nim za hlasitého tlukotu křídel vyrazilo několik netopýrů.

"Fuj, to jsem se lekl," vyjádřil všeobecný pocit Joe.
Bojácně se vydali na další cestu. Ve svitu pochodní se za okamžik ukázala studánka, vlastně prohlubeň u stěny, kde se shromažďovala voda, kapající ze stropu. Nad ní visel veliký plechový kotouč a vedle něj železná tyč.

"Na co to asi bylo," napadlo Peta. A zatím, co Tony nabíral vodu, sundal ze stěny tyč, potěžkal ji v ruce a náhle mu to bylo jasné. Na zkoušku udeřil jemně do kotouče. Ozval se krásný, čistý, kovový tón. Druzí dva sebou škubli.

"Co to děláš?" ozval se Tony.
"Tímhle se asi svolávali permoníci," řekl nadšeně Pet, "co když tu ještě nějaký je?" a třikrát udeřil vší silou do gongu. Jasné zazvonění se neslo do daleka, vracelo se slabou ozvěnou, až kdesi v neznámu zaniklo.

"Co blázníš, co když někdo přijde!" vyjekl Joe.
"Jo, leda duch tvojí babičky," rozesmál se Pet, ale úsměv mu zmrzl na rtech.
V dáli se ze tmy ozvaly pravidelné údery kroků. Bláto čvachtalo a kameny skřípěly pod nohama někoho, kdo se k nim rychle blížil. Joe s Tonym začali pomalu couvat, když se kroky nedaleko nich zastavily. Na chvilku zavládlo hrobové ticho.

"UAÁÁÁÁ!!!" příšerný skřek se náhle přivalil chodbou a s hromovou ozvěnou se odrážel ze všech stran.

Joe s Tonym už na nic nečekali a s vytřeštěnýma očima se dali na šílený úprk směrem k šachtě.
"Počkejte!" zařval Pet, "dělají si z nás srandu!"
Sehnul se pro pochodeň ležící na zemi a vyrazil dopředu.
Druzí dva se zatím spouštěli po laně do šachty tak rychle, že si rozedřeli ruce do krve. Dole se srazili se svými znepokojenými kamarády. Až sem totiž dolehl ten strašlivý řev.
"Kde je Pet?" křikl na ně Billy.
"Ne, nevím," vzlykl Joe a klesl na zem.
Tony hleděl před sebe široce rozevřenýma očima a zdálo se, že vůbec nic nevnímá.
Billy podal Fredovi jednu zapálenou větev a s druhou začal šplhat po laně vzhůru. Sotva stanul nahoře, přimáčkl se zády ke zdi a z pouzdra na opasku vytáhl dýku. Za okamžik se ze šachty vynořil Fred. Ve štolách bylo ticho. Pomalu se plížili podél stěn, až narazili na odbočku ke studánce. Nikde nikdo. Úplné ticho rušilo jen syčení pochodní.

"Pete!" zařval Bill do štoly.
A tu z dáli zaslechli smích.
"Blbec," ulevil si Fred a dali se do běhu.
Když probíhali okolo studánky, znovu před sebou uslyšeli smích. Po chvíli doběhli až na konec chodby a zaraženě se zastavili. Nikdo tam nebyl. Chvilku se zmateně rozhlíželi a pak se začali vracet. Bedlivě pozorovali stěny, jestli tu neodbočuje nějaká chodba. Nebyla tam. Došli až ke studánce, když Fred zpozoroval na zemi něco lesklého. Sehnul se a z bláta vytáhl vojenský bajonet. Otřel ho do rukávu a přiblížil pochodeň. Na čepeli spatřil staré německé heslo: GOTT MIT UNS. Na druhé straně se v čadivé záři plamenů zalesklo jediné slovo, spíše jméno: HAGEN.
"Vidíš to?" otázal se přes rameno Billyho.
Ten ho však nevnímal. S hrůzou rozevřenýma očima se díval do studánky, jejíž voda byla rudě zbarvena krví.

Ladislav Lahoda

www.hornictvi.info