V.V. Rumunsko - aneb na vandr s Kudrnou? - II

-Frenky-

    Chcete jet na vandr někam dál a nemáte dost peněz? Tak to jste na tom stejně jako jsme byli my na počátku léta 2000. Trochu odbočím. Kdysi v roce 95 mne napadlo jet do Albánie (země orlů) s cestovkou Kudrna Brno. No a od tý doby sice uteklo mnoho vody v Labi a leccos se změnilo, ale občas příde katalog. Jakési připomenutí.
       Tímto úvodem bych se rád připomenul i já. Vzpomínáte na Vítr č. 4? Tak tohle je další pokračování levného dobrodružství s Dáky a Čechy, kteří mluví česky lépe jak my a vo internetu na svých vesničkách často teprve jen zaslechli. Tak pojďme.
       Ohýnek se krásně odrážel od skal, nakonec jsme si dali s Haničkou něco na zub a mocně usnuli. Medvěd na náš maxi převis v noci nepřišel. Škoda, mohli jsme nejít dál. Takhle po ránu táhnem zas. Úzkokolejka nezná slitování. Někde jsou, někde nejsou koleje, někde obrovský kopřivy a někde velký šutrový pole, co podlamujou kotníky. Někde se brodí z břehu na břeh, někde jsou ještě mosty. Mosty vypadají následovně. Jo pilíře, to voni maj, ale jaksi už někde zůstávaj koleje bez pražců, popřípadě jsou pražce nahnilý. Hance se takhle stalo, že naštěstí na kraji "jako mostu", na jeden šlápla a ostatní ji museli vytahovat nohu z prostoru mezi. Takže nepřátelský prostředí.
       Celý dopoledne jsme nepotkali cestu, natož lidské stavení. Jen jednou štěkal na druhém břehu Banátu pes. Toť důkaz o tom, že je asi nedaleko salaš. Leč neviditelná. Po asi 15 km jsme znovu přebrodili a vylezli na louky. No ne? To musel kdys někdo vyklučit. Člověk ještě žije. Dáváme si voběd. Dvě polívky zasyčej a po tom, co jsme ovázali puchejře, a oni díky pauze zase obživli, šouráme se dál. Když se tachometr našich nohou pomalu zpomaluje po třech dnech za sedmdesátkou a já pomalu začínám v dalším krpálu nevidět, snad kvůli 30 kg batohu na zádech, je tu v povzdálí osamocené stavení.
       V kouzelné chaloupce sedí babička a mluví česky. Tak jsme po třech dnech dupání dorazili zase k českému. Nicméně vedení nás žene k nějaké jeskyni kdesi údajně za rohem. Po pár kilometrech skoroběhu, neb bágl každého zvostal u té bodré stařeny, tak se letí, nám poslední člen výpravy mizí kdesi v lese. Tak se šouráme s Hani nazpět. Konečně si můžeme kochat krajinu. Dokonce potkáváme divokou krávu, jak jsme mysleli, leč nebyla divoká. Za kopečkem jsme vobjevili kluka a mluvil čéésky. No to je bomba. Nakonec zkouším kadibudku, leč neúspěšně. Zmíním se dále. Babka by nám snesla všechno, co má a její pes "raťafák" s pašíkem by nám to zase hned snědli. Idylku trochu ruší návrat výpravy, no co, rozhodujeme se trhnout hned na Bíglu. To je po Šumici další ves, kterou bysme měli omrknout podle plánu.
    Nakonec se táboří hned za salaší babky a kdo chce, může se na Bígl podívat. Na druhej den se tam už nepude. Což v nás jen zvyšuje podezření, že zejtra si nešťastníci, většina je šťastnejch, s Kudrnou kousnou zas kolem 30 km a to by nás určitě zabilo. Dohromady máme asi patnáct puchejřů a od otlaků mne bolí snad až za krkem.

       Poslední krpál zvládáme fakt na doraz. Ty čehůni se snad báli, že se rozleje Dunaj nebo co. Již druhá ves skoro na vrcholech. Bígl je docela klidný místo. Jedna ulice, kostel, kolem pole. To nejdůležitější ale maj. Na konci a v prostřed vsi je hospoda. Sice nikde nemají točený, ale to je jedno. Flaškovej Temešvár Klasik čvachtá dobře. Sedáme si mezi domorodce a po pár vypitejch pivech se s nima i kamarádíme. Prej kdeže to hodláme spát. Já povidám: "někde za vsí". A oni na to: "vždyť jste Češi, přespíte u někoho z nás". Loučíme se s naší výpravou, pár dní ji neuvidíme. Ale zábava jde dál. Po ještě dvouch pivech jsme dokonce pozvaný na svatbu, která se má konat na podzim. S díky odmítáme, přece jenom bychom si to kvůli financím nemohli dovolit. Leč přespání neodmítnu a ještě k němu je nádavkem ranní vodvoz z hor k asi 20 km vzdálené magistrále, jež se táhne kolem Dunaje.

       Onen, teď již pozapomenutý, přítel nás odvedl do jednoho romantického stavení a sám odešel spát jinam. Pumpa byla před domem na ulici, latrína na dvorku a jedinou moderní vymožeností uvnitř byla elektřina, vlastně ještě jednu jsem našel. Na umytí zde byl lavór z PVC. Jinak všude svatý obrázky, Panenka Marie koukala ze všech zdí a v rohu byl, no světe div se, kolovrátek. Život se tady v horách asi s nikým nikdy nemazlil. Hanička spokojeně usnula a já, jak jsem psal již dříve, se chodil dívat se svíčkou v ruce na záchod. Bolesti na svíjení a nic, nešlo to. No na cestovatelskej průjem v jižních krajích jsem si zvyk, ale zácpu jsem v životě neměl. Škoda, že nejde, aspoň mě, cestovat bez tělesný skořápky. Nakonec jsem přece jen usnul.

       Zvoní náš budík, probouzím se z mrákot. Je čas. Chlapi jsou přesný, za chvilku před domem zastavuje něco jako terénní UAZ. V něm naši přátelé. Je pět ráno, jede se do práce. Práce je ve zdejším kraji velká vzácnost. V okruhu 50 km je jedinej velkej zaměstnavatel, státní lesy. Plat je v Rumunsku asi třikrát menší a ceny stejné jak v Břeclavi. Byli tu i ostatní zaměstnavatelé, ale po privatizaci postupně všichni zkrachovali.

       Na konci rovinky jsou Boží muka, všichni se křižují, jednak jsou hluboce věřící a jednak při úrovni cesty se jim ani nedivím. I já jsem pro jistotu udělal znamení kříže. Znám to už z Řecka. Taky se tam s námi jeden křižoval a potom jel jako šílenec. Tušení mne nezklamalo.

    V každé pravotočivé zatáčce se otvírají dveře u řidiče. Je to běs, zároveň točí volantem, zavírá dveře a řadí. Nicméně jsme se v pohodě dostali až k Dunaji.

    Sotva došlo na akt podání rukou, chytli mne zase křeče.

    

    Kolem šli vojáci ze samopalama, asi hlídali embargo na Miloševiče, za vodou je Srbsko, a já je chtěl poprosit, ať mne oddělaj. Jenže jsem stejně nevěděl, jak je to po Dácky, Rumuni jinak nevědí, vždyť jsou z bývalého socialist. bloku.

    Na místě, kde jsme byli vysazeni, měla být zastávka autobusů, jenže oni zastávky neoznačují. Tak se Hanka vydala s papírem od Kudrny, česko - rum. slovníčkem a perfektní znalostí němčiny a angliny pozeptat, co, jak a taky kde.

    Kolem šel jakýsi pán s koněm, tak to zkusila. Za chvilku se vrátila ohromená, že nikdo nerozumí. To mi připomnělo ten vtip: "Uměl pět řečí a stejně se se mnou nedomluvil, blbec jeden."    

    Nakonec jsme spolu posunkama a lámanou ruštinou zjistili, kdy jede ten autobus a kolik stojí. Křeče mne braly stále a tak jsme si zastavili, po marném stopu, taksi (zdejší označení TAXI) dačiji. Chce za 30 km dvacet marek za oba. Tak to berem. Sedím v předu, snažím se komunikovat, ale asi se mu nechce, no vždyť jsem zaplatil. Hanka sedí vzádu s ohromně tlustou ženskou, tak tak se vedle ní vejde.

       Zjišťujeme zajímavou skutečnost, u Dunaje je občas nějakej příkrej sráz a občas se utrhne a zavalí silnici. Místo aby to vybagrovali, tak navezou hlínu do řeky a celý to objížděj. Samozřejmě jen v jednom směru.

       Už jsme zde, odbočka v polích, cedule ukazuje Svatá Helena 7 km. Jen kousek popojdem do kopce a na pahorku s výhledem usedáme. Kolem občas projede povoz, dole pod námi něco sklízejí na poli a Dunaj se tváří líně. Teprve teď si připadám jako na dovolené. Jsem pánem svého času, pohoda. Náhle kolem jede západní auto s chebskou značkou. Opodál zastavuje a troubí. Musím se zvednout. Řidič je mladej kluk, a povídá: " Vy jste Češi ?". Po našem ujištění nám řekl, aby jsme sedali, že jede na Helenu.

       Je poledne, sedíme v místním krámě, pijeme pivko Temešvár - Klasik (je lepší jak Temešvár -Gold) a je dobře. Průvodci od Kudrny mají přijít s výpravou až za tři dny a projevovali velké obavy, jestli to vůbec stihnem. Musím se smát, jak nás podcenili. Nastává ta vegetící část dovolené, to je pohoda, jó pohoda. Opět z obligátní pumpy nabíráme vodu, ještě se ptám, kde se můžeme utábořit a taky kolik stojí ubytování. Na ubytování se mám poptat večer v krámě a stanovat se dá za vsí na hřišti. Tak jo, na onom hřišti si teda stavíme stan. Naše nohy jsou opravdu orvaný a tak ten den se ani nehneme. Jen jsme se rozhodli gurmánit. Tedy v rámci našich zásob. Než se stačí udělat jídlo, jdou kolem nás dvě mladé dívky. Hanka se s nimi dala do řeči. "Ptaly se, jestli jsme Američani... .   a ukazovaly, že chtěj napít, tak jsem jim nabídla z flašky vodu, ale tu odmítly, asi čekaly Colu". Poté odešly. Zatím jsme snědli jen pár polívek a tvrdýho sejra. Omáčky, špagety, to je jak v interhotelu. Večer si odskakuju do křovisek s výhledem na Dunaj a konečně konám potřebu. Hurá, křeče jsou pryč, díky Temešváre. Zase je pohled na svět hezčí. Do krámu se mi už nechce a taky, kdo by si balil v tak krásný večer.

       Ráno je jasný, že zase bude pěkný vedro. Tak balíme a jdeme na jedno. V krámě znovu probíráme politickou situaci v Rumunsku a u nás. Proč odchází většina mladých z vesnic do Čech a taky, že průměrnej plat za stejnou práci, pokud se vůbec sežene, je třikrát menší, než ve střední Evropě. Trošku prolejzáme Helenu, je největší z krajanských vesnic. V prostřed není náves, ale její funkci plní jakási hlavní třída. Všechny cesty ve vsi jsou prašné. Onu hlavní ohraničují z každé strany kostely. V centru je česká škola, v ní učí český učitel, český krám, jež se používá i jako hospoda, a naproti hospoda, která má paradoxně rumunské majitele. Ve vsi bydlí tři rumunské rodiny. K večeru se stahujeme na hřiště, na večeři. Hanka zrovna neni u stanu a jedno z dětí mi loupí nůž. Čech se nezapře.

       V předposlední den máme návštěvu. Na trnité cestě s výpravou Kudrny se zranila jedna holka, ruka v sádře a s ní přišel i jeden z prů-vodců. Sádru dostali v Nové Moldavě. Nemocnice byla prý v pohodě, až na vybavení, které pocházelo prý ze 70-tých let. Přesto jsou při chuti a tak nás nohy nesou pár kilometrů na jih a tam v údolí potoka jsou udělané malé přehrádky. Je to fajn tam na ádu zaplout a pak se schovat do stínu stromů. Vedro je opravdu impozantní. Když už nás to přestalo bavit, projevila se přitažlivost bodu T. Tedy zase Temešváru. Nakonec nám zbyl hřbitov. Tam se člověk leccos dozví. Zároveň je nejvyšším bodem v okolí. Tedy s výhledem na Dunaj. Na hřbitůvku jsme našli nejstarší hrob, byl pana učitele narozeného v Čechách. Zemřel v druhé půlce 19. století. Asi jeden z první vlny stěhovavejch rodáků. Ještě jsme si sedli kousek odtamtud pod strom a zamilovaně hleděli na sebe, na vodu Dunaje a taky na krvavé červánky nad Srbskem.

       Ráno nás budí předpotopní vejtřaska (V3S) s benešovskou značkou.Mají mnoho zbytečnýho segedínu a taky spoustu zbytečný vodky. Zrovna když sedíme na lehátku, blíží se první uštvaná skupinka naší výpravy. Prej už šli jenom jeden den smrtící etapu a potom trochu zvolnili, no nám nic nechybělo. Pak už nám zbývá jen čekat na odjezd. Ještě jedna perlička zbývá. Na další den ráno nás potkala hranice s Maďarskem, tam nás nechali vyložit celej autobus a čtyři hodiny hledali drogy. Naštěstí nic nenašli a já přísahal, že na Balkán už nikdy. Slovensko proběhlo v pohodě a tak jsme dojeli domu. Nejedete někdo na Balkán?
             Konec :-)))))
                                                                                                                                                                                       -Frenky-