Cizí skála

Lubomír Kočí

II. místo v soutěži "O zeleného lučištníka"

Prodírám se hustou mlhou, čvachtající oranicí a vstupuji do podzimem vonícího lesa, do vůně tlejícího listí, hud a vlhka. Zrychluji a srdce mi prudce buší. Za chvíli budu u cíle.

"Nebuď jak malý kluk, už jsi tady byl snad stokrát!" říkám si v duchu, ale ono to nejde. protože na ten pohled se vždycky těším. Na to hluboké lesnaté údolí, stříbrnou stužku řeky, valící se mlhy, skalnaté útesy a tisíce dalších věcí.

Konečně. Sstojím na vrcholu Wilsonky... Shazuji usárnu, zapaluji si cigaretu. Pohled nezklamal. Nezklame nikdy. Mlhy se trhají a údolí pomalu vystupuje.

Přistupuji k zábradlí a čtu vyrytá jména známých i neznámých osad i samotářů, výletníků, mastňáků a podně a nemám jim to za zlé. j emi prostě dobře.

Náhle strnu. Čtu: Voloďa - Krasnojarsk, Váňa - Moskva a datum: srpen 1968. ..

Mám ošklivý pocit, jako kdyby někdo uhodil kamaráda. Ba ne, pocit ještě mnohem horší, jaký ani nedovedu popsat..

Cigareta najednou chutná hnusně a zlostně ji odhazuji. Mlha je lezavá a protivná a skála, na které jsem prosedělv životě tolik hodin je najednou cizí, nepřátelská. Řeka se plazí údolím jako odporný plaz. Zvedám protivně těžkou usárnu a a niž by se ohlédl, odcházím. Po tváři mi stéká slza bezmocného vzteku a hořkosti.

První slza v mém životě za kterou se nestydím.

Lubomír Kočí, Tramp 5/69