Posázavská stezka, mekka českých tuláků. I v zimě

V chladných měsících panují na této vyhlášené stezce docela jiné poměry než za letních parných dnů. Vyhlídkám do sázavského kaňonu nebrání olistěné stromy, nízké slunce dává krajině zajímavé kontrasty a navíc, než začne sezona, budete tu skoro sami. Východištěm do Dolního Posázaví je malebné městečko Jílové u Prahy. Rozlehlé náměstí s výstavní radnicí naznačuje, že Jílové bylo v minulosti mnohem důležitější než dnes. Ve středověku se totiž v okolí města těžilo značné množství zlata a dokonce tu bývala i mincovna. O hornickému původu Jílového svědčí i v Čechách neobvyklá poloha města na poměrně výrazném kopci. Z náměstí se vydejte po zelené značce směrem na Kamenný Přívoz. Za chvíli vás přivede na vyvýšeninu zvanou Boží skála (413 m), odkud se otevírá pěkná vyhlídka směrem k jihu do údolí Sázavy. Pak vás čeká sestup do místní části Kabáty k jílovskému nádraží a dál úzkým a strmým údolím do Žampachu. Tady se poprvé setkáte s řekou Sázavou: sice ji tady zklidňuje jez, ale hučení ve směru po proudu naznačuje, že o kousek dál už začíná proslulý sázavský kaňon.

Když ledy praskají

V Žampachu bohužel není most a i když tu v létě jezdí přívoz, v zimě máte v podstatě dvě možnosti. Buď přejít po ledě, nebo dojít proti proudu řeky do Kamenného Přívozu, přejít most a vrátit se po protilehlém, levém břehu po červené značce, čímž se výlet prodlouží asi o 4 km. Z vyhlídky na levém břehu, naproti Žampachu, můžete spatřit proslulý železniční viadukt, který v oblouku překlenuje rokli Kocour ve výšce 46 metrů. Most, který je součástí známého Posázavského pacifiku, postavili v letech 1898–1899. Každopádně pokračujte po červené značce na levém břehu ve směru Pikovice. Čeká vás totiž nejkrásnější úsek této Posázavské stezky, kterou vybudoval Klub českých turistů v letech 1914–1924. Cesta se sice na chvíli trochu vzdálí od řeky a překoná několik bočních údolíček, ale jakmile minete rozcestí se zelenou značkou pod Třebsínem, znovu se objeví krásné výhledy do údolí. Hladina Sázavy je tady několik desítek metrů pod vámi, ale za vyššího stavu vody, hlavně na jaře, to tu může docela hučet. Údolí má zřetelně kaňonovitý ráz se strmými skalnatými svahy a pokud přijdete ve správný čas, možná se bude zespodu ozývat charakteristické praskání - to po zimě pukají ledy.

Orlí hnízda

V dalším úseku trasy narazíte na tři upravené vyhlídky opatřené zábradlím. Asi nejlepší je Raisova vyhlídka za rozcestím se zelenou. Z ní uvidíte nejen dost dlouhý úsek sázavského údolí, ale také stovky chat, postavených často v exponovaných, těžko přístupných polohách ve skalách a strmých svazích nad řekou. Není v Česku jiné oblasti tak těsně spojené s klasickým trampingem jako právě tady. A i když většina chat pochází z období po 2. světové válce, najdete tu stále příklady jednoduchých "orlích hnízd", která pamatují počátky trampů ve 20. letech 20. století. O estetické stránce této živelné výstavby si můžete myslet cokoli, ale chaty dolního Posázaví jsou svědectvím doby, kdy lidé začínali alespoň o víkendech houfně utíkat z měst do přírody.V době, kdy ještě nebyl příliš rozvinutý automobilismus, to umožnila i železnice, zejména "Posázavský Pacifik", zprovozněný již na přelomu 19. a 20. století. Ostatně, pokud uslyšíte z protějšího břehu táhlá zahoukání, je to právě tento vlak razící si cestu obtížným terénem nad Sázavou.

Po starobylé stezce pod Medníkem

Stezka se dál vine vysoko nad údolím, místy je to docela úzká pěšina uměle vybudovaná ve svahu. Cesta časem klesne k řece a chvíli vede pod skalami těsně podél vody. Zleva se k vám brzy připojí nedávno vzorně obnovená Naučná stezka Medník. Stejnojmenný zalesněný kopec (416 m) se strmě zvedá vlevo nad vámi. Ještě vás čekají několikery schody (pozor, v zimě můžou být dost namrzlé) a než se před vámi otevře údolí směrem k Pikovicím, projdete kolem železné tabule zasazené vlevo ve skále, která připomíná vybudování Posázavské stezky Klubem českých turistů. Posledních několik set metrů před Pikovicemi vede červené značka po louce a ačkoli tu údolí Sázavy zůstává stále malebné, jeho nejdivočejší část jste právě prošli. Před sebou spatříte lávku pro pěší a cyklisty, která vede k několik desítek metrů vzdálené železniční zastávce Petrov u Prahy - vesnice toho jména je ale vysoko ve svahu a nevidíte ji. Pokud jste vyrazili na cestu v létě a zatoužíte po osvěžení, zamiřte do Pikovic na levém břehu, kde bývá k dispozici občerstvení přímo u lávky.

Legenda na závěr aneb Posázavským Pacifikem

V Pikovicích ale výlet nekončí, jeho charakteristická tečka je teprve před námi. Pro návrat zpátky totiž míříme k železnici právě na již zmiňovaný slavný Posázavský Pacifik. Jde o jízdu po jedné z nejzajímavějších českých železnic. V jízdním řádu má číslo 210, vede z Prahy do Čerčan a ve své prostřední části prochází právě nad sázavským kaňonem. Pokud nasednete do soupravy směr Čerčany, tak mezi zastávkou Pikovice/Petrov a nádražím Jílové projedete nejkrásnějším úsekem této trasy. Mezi skalními zářezy na vás čeká i několik tunelů, které za 2. světové války sloužily pro účely válečné výroby a projedete se i po vysokém kamenném viaduktu, na který jste se před několika hodinami dívali z Posázavské stezky naproti Žampachu.

-Fairy-

Zdroj: cestovani.idnes.cz