O trampské Bohu Pajdovi

Fyzička

Seděl jsem na cestě mezi Brnem a Olomoucí, bolely mne nohy a záda. Vyzul jsem se a batoh položil do trávy, posadil se na mez a rozhodl se spíš umřít, než teď udělat ještě jediný krok. Auta mne přezíravě míjela a nastal večer. Začal jsem tichounce umírat. Prachem se ke mně přišoural stařeček. Vypadal velice dobrotivě. Pravil jsem k sobě, že raději počkám s umíráním. Dědeček ve své dobrotě jistě by mne naložil na záda a odvlekl do nejbližšího pohřebního ústavu. Neměl jsem to srdce, prostě.

Posadil jsem se, děda přišel na doslech a pozdravil se se mnou.

"Ahoj. Nemáš cigaretu, kamaráde? "

Zatmělo se mi před očima. "Jakže? Snad nejste taky tramp, kmete?"

"I jsem" pravil. "Jistěže jsem, hochu, ale kdepak máš ohýnek?"

"Já tady umírám", řekl jsem dle pravdy. "Bolí mne záda a nohy a nikdo mne nechce svézt. Jestli se chcete ohřát, udělám oheň. A kampak jdete?"

"Ále, nevím sám. Jsem na vandru."

"A kde máte náčiní?"

"Tady. V kapse." a vytáhl malou usárničku, zamával mi s ním před očima a ona vyrostla do normálních rozměrů.

Padl  jsem na kolena, neboť jsem poznal trampského Boha, lterému starší přesdívají Pajda. Nezjevil se na světě, pokud je mi známo, už dobrých padesát let. Rychle jsem nasbíral něco třísek a rozdělal oheň. Očistil jsem místo a vyzval jej k usednutí. Pajda něco zamumlal a u ohniště se zjevili dva krásné čisté pařezy. Posadili jsme se. Pajda začal vařit.

"Pročpak si taky něco nevykouzlíte?" optal jsem se.

"Vydědím tě z trampské obce, budeš-li klást pitomé otázky. Jen co si sám člověk udělá vlastníma rukama, to mu může chutnat a těšit jej."

Děda dovařil a najedli jsme se.Umyl jsem nádobí v potoce a složil mu je do usárny. Zamával jí, usárna se zmenšila a děda ji schoval do kapsy.

"Ták, najedl jsem se a půjdu, vzal bych tě sebou, ale jsem samotář. A protože nechci, aby jsi umřel, dám ti takové kouzlo. Co si budeš přát, to se ti vyplní."

Dořekl a zmizel. Nadával jsem na pitomé vtipy. Aspoň kdyby něco zastavilo. Ozvalo se úpění brzd, zastavil u mne automobil. Dlouhovlasá řidička kynula k nastoupení. Oheň a pařezy z mizely. Obul jsem se rychle a sbalil své věci, usadul jsem se a vyjeli jsme. 

"Kam jedete?" otázala se mne.

"Směrem na Olomouc"řekl jsem.

"Já taky!"

Asi to Pajdovo kouzlo účinkuje.

"Pardón, já si vzpomněl, že bych radši měl jet do Brna!"

Beze slova obrátila vůz. Udělalo se mi zle. Když si teď budu přát, aby se mi vrhla kolem krku, udělá to. Ani si nemůžu přát něco nesplnitelného, protože taková věc pro mne neexistuje. A nemít nesplnitelná přání... nebude stát život za nic.

Než jsem stačil domyslet tuto úvahu, vrhla se mi kolem krku. Vůz vletěl do zatáčky a narazili jsme do stromu.

"Jedeme dál!" řekl jsem a auto poslechlo.

Proklínal jsem se. Ach být tak zpátky, u cesty , nenaříkal bych, ale vydal se pěšky. Třeba bych po chvíli našel stoh k přenocování. Třeba by mi dal někdo kousek chleba a mlíko. Třeba bych potkal kamarády a přidal se k nim!

Prásk! Seděl jsem u svého ohýnku. Auto a řidička zmizely. Seděl jsem u cesty mezi Brnem a Olomoucí, bolely mne nohy a záda. Vyzul jsem se a batoh položil do trávy, posadil se na mez a rozhodl se spíš umřít, než teď udělat ještě jediný krok. Sotva jsem domyslel... prásk! A bylo po mně.

Tramp - 6/1969