JAK JSEM POTKAL VODU

        napsal: Merlin

        Já měl vodu rád už od malička. Jako dětí jsme s kamarádem podnikali dobrodružné plavby na nafukovacích člunech Meteor po Varvažovském koupališti. Kreslili jsme mapy hráli na piráty, Kryštofa Kolumba a tak. Později na dovolené v Plané n. Lužnicí, jsem vydržel celé hodiny pozorovat řeku a vodáky a strašně jsem jim záviděl.  Když mne poprvé rodiče pustili na vandr, jeli jsme s Romanem (Tetřevem) na Orlickou přehradu. Plánovali jsme......
        No vlastně jsme nic neplánovali, chtěli jsme se prostě jen tak courat a užívat volnosti. Ovšem už první den neodhadli své síly a místo na začátek přehrady (což bylo podle plánu), jsme utahaní dorazili do Kamýku nad Vltavou. Bylo osm hodin večer a nás děsila představa, že nemáme kde spát. Jak máme spát v lese, to si tam máme jenom tak lehnout? Hned na začátku nás upoutala cedule "Půjčovna lodí". Okamžitě jsme pookřáli. Vidina pohodlného sezení v lodi a unášení proudem (cha,cha) nás doslova nadchla. Půjčili jsme si loď a vyslechli spoustu dobrých rad od majitele. Tvářili jsme se jako největší borci a na vše přikyvovali. Ale s nástupem do lodi si raději počkali až odejde......
    Začátek plavby nebyl nic moc. Nebyli jsme schopni udržet rovný směr a co chvíli se otočili o 360°.  Pilíře vzdáleného kamenného mostu se nám zdály neproniknutelnou překážkou. Byli od sebe takových 15 metrů a my propluli 0,5 metru od jednoho z nich. Nicméně jsme po nějaké době zkorigovali plavbu a byli celkem v pohodě.  Snesla se tma. Měsíc kreslil po klidné vodní hladině fantastické obrazce. Byla vlahá letní noc, taková, jaká bývá po parném letním dni a my se pomalu začali starat o to, kde budeme spát. Po krátké poradě bylo rozhodnuto přistát u sebemenšího rovného plácku a vyspat se blízko lodi. A protože jsme byli poprvé na vandru, tak jsme drželi hlídky. Na mně vyšla první a já se posadil do lodi zády k vodě, baterku pohotově při ruce. Při každém šustnutí jsem svítil a vyplašeně koukal do tmy. Zato Tetřev svou hlídku spokojeně proklimbal. Po této zkušenosti jsem hlídku na vandru už niky nedržel.....          Druhý den jsme si našli pěkný flek na táboření a podnikali výlety.
        Jeli jsme třeba na dva dny na Orlík, kde největším zážitkem bylo vlečení lodi po schůdkách nahoru na přehradu (a že je hodně vysoká) a zpáteční spouštění přepravní klecí. Také jsem získal zkušenost, že brázdit přehradu proti větru je na kánoi nemožné.....
        Naproti našemu tábořišti byl menší dětský tábor a děcka občas jezdili na náš břeh hrát hry.  Jeden klučina, po prohlídce našeho zapařeného igelitového přístřešku, hrdě prohlásil "tak pod tím bych teda nespal".
       Nebo jednou večer  přijeli dva vedoucí a varovali nás, že dětem schovali vlajku a nenápadně naznačili, že by jsme to mohli být my. Tak aby jsme se nedivili, až nás přijdou lynčovat.  Bylo krásně. Učili jsme se jezdit na kormidle a na háčku, ve dvojici i každý sám. Asi nikdy nezapomenu na projížďku podél skalní stěny spadající do vody.  Zapadající slunce ozařovalo vodní hladinu a skála příjemně hřála. Dotýkal jsem se ji rukou a připadal si jak v pohádce....
        Odjížděli jsme odtamtud, až když nám došli všechny peníze a my měli sotva na cestu zpět. Poslední den jsme jedli chleba s cukrem a polosyrové brambory. To bylo jediné co nám zbylo a kdo zkoušel vařit celé brambory v ešusu, ví o čem mluvím. Už nás to táhlo domů. Vrátili jsme loď a naposledy se ohlédli za řekou. Neboj se, my se určitě vrátíme...
        Pak jsme se na ta místa vrátili ještě jednou a další roky začali experimentovat na tekoucích vodách. Od té doby jsme sjeli už pár řek a měli spousty zážitků. Ale na svou první vodu budu vzpomínat nejvíc........

-Merlin-