08. Ať jsou šlajsny plný vody

Jednou za čas se v člověku něco zlomí a jedná jaksi pudově. „Cože ono se jede na vodu? Jedu taky!" Teprv pak začnete přemejšlet co že to vlastně nemáte. Ale je jisté,že se překážky překonají a nastane den odjezdu a takovýho divnýho mrazení na zádech. Je to v pořádku a vězte ta voda se už nikdy nebude opakovat.Ten kdo  zůstal doma, bude litovat.

      Je nedělní ráno a nastává chaos. Jen díky mé skvělé organizaci a pečlivé přípravě (a hlavně novému vozíku na lodě) se nám daří  vše sbalit a poskládat. Uf, jen chvíli jsem měl strach, že se nám tam lodě nevejdou. Nasedáme do auta ve složení Merlin, Standa, Petra, Tetřev a Káťa. Druhé auto Fox, Vlčice, Štěně, Cvrček, Frenky je už pravděpodobně na cestě. Cesta ubíhá a v Praze nejsou zácpy. Motor tiše brumlá, Felicie je holt Felicie. Hurá, za Prahou míjíme Foxovu posádku a dostáváme se do vedení. No, asi jen na hodinu.      Poté se chvílemi předháníme, abychom se setkali v Budějovicích u pumpy. Od té chvíle již naviguji směr Vyšší Brod. Po příjezdu do kempu všichni okukují vodu a nikomu se nechce vybalovat. Musím jit příkladem a najednou to jde. Po zbudování tábora a následného občerstvení hladových táborníků se vydáváme do hospody. Počasí příliš nepřeje, ale hospoda má stříšku a už je docela našlápnutá. Doráží Tom se Zuzankou a naše vodácká parta je kompletní. Beru do rukou kytaru a krčmou zní písně o vodě a vodácích. Přidávají se další a už to jde, už to frčí. Někteří více alkoholem posílení jedinci odpadávají a já mám taky dost. Jdu spát. Aktivní zůstávají akorát Fox a Frenky. Posíleni natolik, že nemohou najít své stany. Frenky úpěnlivě prosí Foxe, aby ho nechal zemřít osamoceného mezi cizinci. Fox nedbá a ejhle, mýtina se otevírá a stany lákají svou teplou a hřejivou náručí. Po chvíli se ozývá už jen brumlání Foxe, něco o ornamentech (pozn. red. -Vlčice zavěsila ve stanu osobní pantakl pro ochranu.) a Frenky chrápe. Začíná svítat.

  
   Je pondělí a vyrážíme na řeku. Za všeobecného zmatku spouštíme lodě na vodu. Řeka se záhy mění v přecpanou dálnici, kde zkušenější ujíždějí vpřed a ti méně zkušení se různě točí na místě, aby se v zápětí cvakli. Někteří narážejí přídí nebo zádí do břehů, popřípadě zůstávají uvězněni na různých balvanech a toto všechno ještě umocňují projíždějící vodáci, kteří za škodolibé radosti pokřikují různá vtipná hesla. Tento den byl opravdu povedený, protože hned na druhém jezu se nám cvakla loď se Zuzankou a Tomem a prorazili loď hned na třech místech. My ostatní jsme se to dozvěděli o něco později, protože jsme byli o něco napřed. První zvěsti o ztroskotání se nám dostalo v podobě připluvších sušenek značky Disco, které jsme okamžitě na počest trosečníků snědli. Další informace nám poskytli projíždějící vodáci a dokonce nám přivezli i Toma, který v řece stopoval. Pak šlo vše následovně: jedna část jela pomoct Tomovi a druhá jela zabrat místo v kempu pod Rožmberkem, protože vodáků bylo opravdu mnoho a platilo heslo: „Kdo pozdě chodí, nepostaví stan".  Po celodenním úmorném vedru, kdy většina z nás byla spálená, jsme se šli všichni osvěžit do vody a poté do hospůdky.  Jak už jsem řekl, tento povedený den pak ještě zakončila povedená bouřka, která svými poryvy větru, krupobitím a neuvěřitelným slejvákem, nás div nespláchla i se stany do Vltavy.  Terén v tábořišti se během půl hodiny změnil v terén bažinatý, kde snad chyběli už jen krokodýli. No není to paráda, kde jinde se toto dá zažít, než na vodě. Tak ahoj druhému dnu na vodě.

      Je třetí den a na řeku se dá jen koukat. Naše vodácká parta řeší problém, jet či nejet. Jelikož přestávky v dešti provokují zapráskané optimisty k úvahám kam ještě dojedem (nebudu jmenovat) a uvážlivé lidi (já a Cvrček) upřímně děsí, je tu rozepře. Najednou vnukne vodáckej pánbu krásnejm jedincum cosi o nákupech v Rožmberku a tak je budoucí rozkol zažehnán.   Zbytek dne je jako stvořen pro hru v karty a ochutnávání piva v místním LU-LU baru, tedy bufetu v kempu. Večer se hraje na kytaru a všichni jdou zas brzo spát a já s Foxem to zase musíme zachránit. Nestrannej pozorovatel si řekne, celkem nuda den a aktéři události si pomyslej něco o cenzůře. Ale já nejsem Rudé Právo před lety a tak všichni vězte. Již první a druhej den nás pronásledovala jakási partie s trubkou. Nejhorší na tom všem je, že na ní nikdo ani zbla neuměl a tak každej pochopí, že třetí den se nám to již jaksi zajídalo. Takže je podvečer, sedíme u karet a u vedlejšího stolu se stále troubí. No nejprve se jim to snažíme vysvětlit slušně, leč marně. Poté padne pár ostřejších slov, nutno dodat, že na obou stranách. Až jeden trumpeťák, vrhaje se na Standu, převrací náš stůl. To již leopardím skokem vrhá se Tom na toho chlapa, co měl dvaapůl metru na vejšku a ramena jako vrata od stodoly. No a to je konec bitvy, jelikož nás bylo víc a měli jsme Toma „Švarce - negra".    Nakonec bych dodal jen čistý porno, víte, ona Cvrčková prohodila: „Stálo jich tam nade mnou šest a hustili to do mne.". Je to všechno pravda, co zde je napsáno, jako že se jmenuji:

  
   Bylo skoro devět hodin, když jsme vstávali. Obvyklé zdržení se snídaní (pro 12 lidí 2 plynové bomby).  Než jsme se sbalili, bylo asi 11 hodin. Tradiční přání, že zítra vstaneme dřív, abychom nevyráželi tak pozdě".   Vyrazili jsme na vodu. Na zatmění jsme byli vybaveni třemi svářečskými sklíčky, které měl  celou dobu v opatrování Tetřev. Vltava byla ten den nezvykle plná lodí a tak jsme brzy měli problémy vyhýbat se kamenům a ještě ostatním lodím. V jednu chvíli dokonce bylo zcela zbytečné hlásit kameny. Kormidelníci stejně neměli kam uhnout.  Potkali jsme 4 koně s jezdci, kteří se brodili řekou. Nechyběly vtipné poznámky o bájných jezdcích z Apokalypsy, přestože koně nebyli barvy bílé, ohnivé, černé a sinavé, nýbrž hnědé.  Humor nás neopustil ani když k nám z dáli doléhala falešná trumpeta. Padali citáty z Bible - polnice zvěstující konec světa a tak. Spojili jsme lodě a tlachali.  Tetřev vyndal sklíčka. Vzápětí jsme o jedno přišli, když vyklouzlo z ruky Tomovi. Zakotvili jsme v zátočině a vyšli na břeh. „Když zemřít, tak dobře nažranej", usoudil Štěně. „To nejni blbej nápad", souhlasila většina z nás a vrhla se na jídlo, zejména pak na poslední Danešovic škvarkové placky. S naplněným žaludkem jsme pozorovali, jak nevelké hejno vlaštovek nad námi lítá a také se krmí. Začalo se smrákat. Bylo chladno.  Pak  štěbetání vlaštovek utichlo. Nastalo podivné TICHO, které přerušil cvrkot cvrčků (náš Cvrček necvrkala, nýbrž se tiše tulila ke Štěněti).  Nedaleko bylo ohniště. Polovina z nás se k němu vydala. "Jééé". Z ohniště sálalo teplo.  Schoulili jsme se kolem ohniště a chvíli ještě přijímali teplo sálající z  popela.  Já jsem si natrhala kopřivu, kterou jsem pak po zbytek dovolené dávala do čaje, jelikož kopřiva mimojiné prohřívá organismus.  Cvrkot utichl až po zatmění.

  
   Takže jsem byl přemluven, abych psal o našem putování po vodě. Nejsem žádný psavec, takže prosím omluvte můj sloh (bude-li nějaký).    Pátý den ráno jsme vyrazili z Krumlova směr Zlatá Koruna.    Počasí nám ráno nebylo příznivě nakloněno, Punťa byl schovanej v mracích a nic nenasvědčovalo tomu, že je srpen a tudíž prázdniny a mělo by být tedy zákonitě hezky.    Přenesli jsme asi dva jezy a konečně spustili lodě na vodu, že kousek popojedeme.    Přiblížil se první jez, který jsme se rozhodli jet. Kormidelníci svěřili lodě háčkům a šli obhlídnout situaci. Já, ač háček, vytáhl jsem svou loď na břeh a spěchal za mým milým a oblíbeným kormidelníkem (za toho milého a oblíbeného mi Frenky slíbil panáka). Obhlíželi jsme situaci a viděli jasně, musíme prostředkem a pak doprava. Nasedli jsme na loď a hurá na jez. Jeli jsme asi třetí s perfektním plánem jak na to. Pod jezem, když jsme chytali věci a hledali díry v lodi, jsme už věděli, že ne všechny plány jsou perfektní. Frenky chvíli klel a ošetřoval se a já s radostí, že už jsme se také cvakli v tichosti nakládal věci.    Následoval další jez pod hradem, kde jestli znáte Český Krumlov, tak na mostě stojí spousta turistů a dělá skvělé záběry vodáků, ženoucích se za obrácenou lodí. My s Frenkym po předchozích zkušenostech přenesli loď a raději hledali díry v našem miláčkovi (našli jsme).    Někteří z nás však nechtěli pochopit, že dnešek není den, kdy by se od nich chtěl nechat tento jez pokořit. Bělice s Tetřevem to pochopili až napotřetí a za volání „Sláva" a „Konečně" to vzdali. Turisté na mostě měli ovšem z jejich výkonu radost a mnoho fotomateriálu pro fu. Kodak a spol.  Zbytek dne probíhal celkem v poklidu až nějaký ten kamíneček vlevo, vpravo a pod náma. Jinak to byla příjemná cesta až na Zlatou Korunu o jehož klášteře se dočtete dále. 
   PS: Není pravda, jak píše v následujícím článku pisatelka, že můj oblíbený kormidelník Frenky nadskakoval na kamenech a ukazoval cestu, nýbrž on pouze občasně poposedával a udržoval stabilitu naší milované lodi, což někdo nemůže nikdy pochopit.Loučí se s vámi

Štěně

Zlatá Koruna-České Budějovice - pátek

 

   Ve Zlaté Koruně je opravdu krásný klášter, celkem pěkný, ale přeplněný kemp, kde samozřejmě nejsou ani náhodou sprchy natož s teplou vodou. No nic. Když jsme to vydrželi 
z Rožmberka až sem, vydržíme to až do Ústí nad Labem. 
   V tom klášteře jsme byli, v tom kempu taky (bohužel). Klášter se od kempu významně lišil svých tichem, čistotou, nádhernou rozetou a taky tím, že z určitého úhlu pohledu do křtitelnice jsme mohli vidět celou stropní klenbu (což v kempu neuvidíte ani náhodou). No zkrátka bylo se na co dívat.

     Když jsme se dodívali, všichni jsme se shodli, že už tu nemá cenu dál otálet a že je čas vyrazit na náš poslední úsek cesty. 
   V plném počtu jsme tedy vyrazili. Já s příjemným pocitem, že mám konečně suché tenisky a že mi tedy dnes nebude zima. A byla. 
   Můj kormidelník Tetřev byl sice velmi ohleduplný a botičky jsem si nemusela namáčet, ale i přes plovací vestu (proti zimě) ke mně dorazilo pár stříkanců a špetka větru a už to bylo. 
   Těšila jsem se, až konečně někde zastavíme a já se nacpu teplým párkem a zaleju to čajíčkem, nejlépe s rumem (vím, že to postrádá veškerou romantiku, ale bylo to tak). 
   Letos bylo vody opravdu málo, takže naše oblíbené sušenkové, limonádové a opalovací rauchpauzy končily dřív, než začaly. 
   Sotva jsme přirazili lodě k sobě a začala se podávat láhev čehokoliv, vždycky si někdo všiml souvislé řady kamenů napříč celou řekou, která se dala projet opravdu jenom tím jedním nepatrným jazýčkem, do kterého se 6 lodí nemělo šanci vejít najednou. Okamžitě vypukl zmatek, kormidelníci křižovali napříč řekou a čekali až ostatní projedou. A pak už bylo jenom slyšet drncání a šplouchání a věty: „Tudy ne, kousíček vedle, oni drhli." nebo: „Bacha kamínek u tebe." nebo: „Doprava, vlastně doleva nebo jak myslíš.". 
   Nejlíp se jelo za Štěnetem s Frenkym, protože když najeli na kámen, pokaždé se Frenkyho ohromné tělo vymrštilo někam do výšky a bylo na dálku vidět, že „tamtudy ne". 
   Konečně jsme se zastavili na můj vytoužený párek a čajíček na Dívčím Kameni.  Na hradě jsem byla už předloni a tak jsem se raději postavila do fronty, zatímco Tom opět lepil loď. Párky vypadaly slibně a já se na ně tolik těšila. Bohužel fronta byla dlouhá a prodali i ten poslední ještě dřív, než jsem byla na řadě.  Sedli jsme si na louku a pozorovali jsme cvrkot kolem. Najednou přišla holka, vypadala, že to nemá v hlavě v pořádku. Začala před námi dělat hvězdy a přemety. Vždycky šla, udělala hvězdu, popošla, udělala další dvě a šla si sednout. A pak zase šla a zopakovala nám to.  Pěkně jsme jí tedy zatleskali. Fox, protože přeci není „žádný béčko" vstal a hop, udělal hvězdu taky. Sklidil od nás ještě větší potlesk než prdlá děva. Tetřev, Bělice a Frenky už se vrátili z Dívčího Kamene a mohlo se jet dál. A taky se jelo.   Bylo jasné, že se blížíme k Budějovicím. Voda podezřele „voněla" a břehy se začaly zvedat. Bylo tu ještě míň vody, víc pneumatik a mělčin. Netušili jsme, jestli nás čeká nějaký jez a už vůbec jsme nevěděli, jestli se dá sjet. A čekali nás hned tři. Ten první si pamatuju celkem přesně. Vltava se tu dělila. Nalevo byla mělčina a napravo šlajsna, u které se nedalo zastavit a nebylo do ní vidět.     Jeli jsme s Tetřevem první. Trošku šikmo, aby to šlo ještě otočit. Tetřev tam juknul a zařval „ZABER, DĚLEJ, MAKEJ" tak jsem makala proti proudu, co mi síly stačily. Tetřev si to před jezem rozmyslel a rozhodl se to otočit – málem to nevyšlo.  Tom si něco zamrmlal pod fousy a řítil se i se Zuzankou do šlajsny. Trochu to drclo a pokropilo háčka, ale jinak v pohodě.   No a pak už byla jen samá pozitiva (až na to, že se Standa s Bělicí málem cvakli na tom třetím jezu). Šťast-ně jsme dorazili do kempu (nebo spíš na hřiště) v Českých Budějovicích a tam už se vlastně ani nic mimořádného nestalo, až na to, že se „jim" podařilo mě pořádně opít (ale to už sem vlastně nepatří).

Cvrček

 

 

      Přestože se minulý večer mohutně pařilo, bylo třeba vstávat relativně časně, neb jak známo, České dráhy na nikoho nečekají a delší intervaly mezi jednotlivými spoji mají už jen sobí spřežení na Aljašce. 
   Díky Merlinovi (který věděl, kde je u kempu nejbližší zastávka autobusu) a díky Internetu (který nám prozradil, jak nám jedou vlaky) jsme neměli s přesunem zpět do Vyššího Brodu žádné technické potíže. Jedinou potíží byl pouze náš zdravotní stav pošramocený prožitou oslavou. Z tohoto důvodu jsem ráno posnídal jen lehce a po cestě jsem dostával čím dál větší hlad, jak se můj organismus vracel do normálu. 
   Ve Vyšším Brodě už jsem měl jen dvě myšlenky: zda jsou v pořádku auta a kde bych se mohl najíst. Po ujištění se, že auta jsou v pořádku a neuškodilo jim ani krupobití, které se nedávno přehnalo, jsem vyzval Merlina, ať se jdeme najíst. Ten ale polykal něco již po cestě a proto mi řekl,ať jdu sám, že na mě počká u aut. 
   U vidiny toho, jak je našlapaná kempová hospoda, jsem se rozhodl pojíst jen lehce u občerstvovacího stánku vyrobeného z autobusu. Přede mnou byli jen tři lidé a tak jsem předpokládal, že odjedeme asi za 20 minut. Bohužel, dva z těcho lidí byly matky rozvětvených rodin a proto příprava jídla pro obě rodiny zabrala 45 minut čistého času. 
   Po této třičtvrtěhodině přišel Merlin zkontrolovat, jak jsem daleko. Naštěstí mi už připravovali hamburger, takže za 10 minut jsme mohli vyrazit. Ještě jsme se dohodli, že na nejbližší pumpě vezmeme benzín protože hrozilo nebezpečí, že bez tankování do Budějovic nedojedu.    Cesta k pumpě trvala jen krátce, ale o to byla pro mne strastiplnější. Po týdnu stráveném na lodi mi přišlo dost divné, že se něco pohybuje také PROTI mně, zatáčky jsem měl tendenci projíždět nejlepší stopou a kanálům jsem se vyhýbal, jako by to byly kameny. Vyloženě jsem si oddechl, když jsme zastavili na pumpě.   Při další cestě tyto příznaky poměrně rychle pominuly a já se vrátil zpět do svého civilizovaného JÁ. Také jsem měl možnost si poprvé v životě užít roamingu z vlastního mobilního telefonu. Tuto službu totiž aktivoval bezplatně Paegas na začátku prázdnin všem svým uživatelům. Jelikož jsme se pohybovali poměrně blízko hranic s Rakouskem, byl občas signál rakouské sítě silnější než signál Paegasu. Tuto chvíli si bohužel vybral Štěně k tomu, aby se mě telefonicky poptal, jak jsme daleko. Rychle jsem proto ukončil hovor a těšil se na účet za telefon. Bez problémů jsme dorazili do kempu v Budějovicích a naložili lodě. Dotazem jsem zjistil, že zbytek party ještě neobědval a že prý si dáme něco v hospodě ve městě.   Dohodli jsme se, že Merlinovci pojedou první a u nejbližší hospody zastaví na oběd (bylo již okolo 14-té hodiny).  Vyrazili jsme. Chvilku jsme jeli a když jsme míjeli již několikátou hospodu, začala atmosféra v autě houstnout. Merlin a jeho spolucestující byli prohlášeni za mírně řeče-no nesvéprávné a padlo několik návrhů na jejich fyzickou likvidaci (všichni v autě už totiž šilhali hlady). Chvilku jsme se motali po Budějovicích, ale u žádné hospody jsme nezastavili. Nakonec jsme vyjeli z Budějovic a pokračovali směrem ku Praze. Ubylo výkřiků a přibylo skřípání zubů. Když už to vypadalo, že se na jídlo stavět nebude, zabočil Merlin k velmi luxusně vypadajícímu motorestu.  Nikdo neprotestoval a tak jsme se vydali dovnitř. Ukázalo se, že se jedná o motorest pro horních 10 tisíc a to ještě Němců nebo Rakušáků. Statečně jsme si dali alespoň kafe (na jídlo bychom asi museli začít krást) a šli jsme se poradit k autům co dál.  Moje osádka začala vyčítat Merlinovcům, že nezastavili v Budějovicích a ti zase tvrdili, že žádnou pořádnou hospodu neviděli. Nakonec Merlin prohlásil, že někde u Plané nad Lužnicí je hospoda, kterou zná, a tam že se pojede. Nasedli jsme do aut a s Merlinovci v  čele opět vyrazili. Před Soběslaví už jsem hlad nevydržel, Merlina jsem předjel a ujal se vedení.   Na první rozumné křižovatce v Soběslavi jsem zatočil, objel blok domů a našel hospodu. Zastavili jsme. Merlinovci dojeli za námi a hrozně se divili, že jsme nejeli za nimi.      Někteří se s nimi začali dohadovat, zatímco jiní se šli zeptat do hospody, zda nám dají najíst. Bohužel jsme ten den asi neměli štěstí. V hospodě byla svatba.  Naštěstí nám ale poradili, abychom se vrátili na hlavní tah, ujeli ještě asi půl kilometru a tam že je zájezdní hospoda. A skutečně, byla. A vařili tam! A měli místo pro všechny! Dokonce u jednoho stolu!    Za všeobecného žvýkání a pomlaskávání (vařili dobře, ale my bychom v tu chvíli snědli i Kratochvíla) vášně pomalu vychladly a rozhostila se opět dobrá pohoda. Při jídle jsme se domluvili, že díky rozdílné rychlosti obou vozidel se už nebudeme držet v koloně a obě auta dojedou domů samostatně.    U aut jsme se rozloučili a vyjeli jsme. Zbytek cesty již proběhl v pohodě a šťastně jsme dorazili do Ústí. Takže nakonec všechno dobře dopadlo!

George Fox