11. Oprášeno způdy
21.03.2000 16:00
- VLČICE-
Kapky vody se třpytily na pádle, hladina voněla létem. Slunce nemilosrdně pražilo do nahých zad a příď tiše zpívala pod nárazem vln.
Tom zálibně pozoroval, jak se mu po každém záběru udělá za pádlem díra jako po granátu. Koleny se opíral o borty a jeho ruce mechanicky pracovaly ve stejném rytmu, jaký vyvíjela Zorka, pachtící se na háčku. Chvílemi se ohlížela po Tomovi, jako by čekala, až začne bouřit. Tady ho musela poslouchat. On jako starý zkušený vodák měl, zřejmě převelikou radost, že ji může poučovat. Ona, aniž to věděla co činí, se uvolila podniknout poprvé v životě takovou plavbu.
Když jí v zimě barvivě líčil, jaké půvaby má čundr po řece, nemluvil o tom, kolik je v tom půvabu ukryté tvrdé, takřka chlapské dřiny. V jeho zasněných očích viděla jenom nádherné táboráky, peřeje, kánoe, kamarádství a smích. Tehdy ještě nevěděla, co znamená ocelové zablesknutí v Tomových očích , když vyprávěl o nějaké trošku divočejší vodě. Kdyby alespoň nemusela věčně poslouchat: "Přidrž to trochu, vyraz, zaber, lehni na pádlo, drž špičku!" Ale čím měli větší kus řeky za zády, tím bylo méně pokynů a Tomových připomínek. Aniž si to uvědomovala, prováděla všechny potřebné úkony právě tak, jako by jí to říkal Tom. Tak jí pomalu začala plavba těšit a konečně vnímala řeku z její hladiny. Divila se, že údolí, které vedlo řeku krajem, je docela jiné než při pohledu ze břehu. Každá sebemenší sjetá peřej v ní probouzela překrásné pocity vítězství nad řekou a trochu potlačovanou sebedůvěru. Ruce ji už tolik nebolely a večer s chutí stavěla s Tomem stan, připravovala večeři a potom, zírajíc do plamenů malého táboráku, prožívala celý uplynulý den znovu.
Ten den, když přijeli k první šlajsně, měla s probuzením právě takové myšlenky. Připadala si jako starý vodák a byla přesvědčena, že ji už nemůže nic překvapit. Při plavbě vesele zdravila vodáky na břehu, kteří ještě nevyjeli a snažila se vykřiknout své AHOJ hodně ledabyle a nenuceně. Dnes už přece nikdo nemusí poznat, že je na vodě poprvé. Tom moc nemluvil a byl od rána nějak zamyšlený. Jen jí řekl: "Zorko, dnes pojedem první šlajsnu. Není sice nějak nebezpečná, ale už na ní shořelo dost zkušených vodáků. Tam se teprve ukáže co umíš". Zorku trochu namíchlo, že ji na to zvlášť upozorňuje. Ji už přece na vodě nemůže překvapit nic. K polednímu se dostali na vyložený olej, který věstil, že je nablízku nějaký jez. Po otravném dlabání bez proudu uslyšela za chvíli hukot šlajsny.
Tom řekl: "Vezmeme to trochu vpravo a nejdřív se na ni podíváme. Nevím, co se zde od loňska změnilo. Třeba se ani nebude moci sjet."
Proud řeky se zrychloval ke středu řečiště a přitahoval a přitahoval keňu do šlajsny. Zorka viděla, jak se hladina někam propadá za hukotu vln. Začala být trochu nejistá se svým vodáckým uměním. Ráda proto poslechla Toma a zabírala horlivě k pravému břehu. Tak se dostali k břevnu, které dělalo hranici jezu a teprve teď s úžasem pozorovala, jak rychle proudí voda do šlajsny, pod kterou to vřelo jako v pekle. A Tom říkal, že to není nebezpečné. Nedovedla si vůbec představit, že by tímto peklem měla projet s jejich kánoí, která se jí v tomto okamžiku zdála být úplně titěrná a chatrná. Vždyť to nemůže vydržet! Tom na ni zakřičel, aby přehlušil řev vln: "Tak co, jedeme?" Nejraději by řekla, že ne, ale bylo jí to nějak trapné. Přece teď neukáže, že se bojí. "To je přece jasný," zavolal a cítila přitom srdce až někde v hrdle. Tom jí dal několik pokynů, mluvě při tom více rukama a potom se odpíchli od jezu. Kousek usilovně pádlovali proti proudu. Tam kanoi natočili přímo do hladového jazyku šlajsny. Zorka si to ani nestačila uvědomit a už byli v tom. Najednou cítila, že ji vtahuje strašlivá síla pádlo pod loď a už měla ruce prázdné. Křečovitě se držela bortů a s vytřeštěnýma očima hleděla do vařící se vody. Aby se ohlédla co dělá Tom, na to neměla ani pomyšlení. Ten měl ruce plné práce a nebýt jeho chladnokrevnosti a zkušenosti, byli už pod vodou. Najednou se kanoe otočila přídí proti proudu a sjížděla zádí přes šlajsnu. Vše to trvalo jen několik vteřin, ale Zorka měla dojem, že je šlajsna dlouhá nejméně kilometr. V tom zpozorovala, že se vlny kolem lodě uklidňují a to peklo, kterým právě projeli, se vzdaluje pryč. Nedaleko se vyhouplo z vody její ztracené pádlo.
Teď mě to dá - pomyslela si a otočila hlavu k Tomovi. Ten se vesele šklebil a zabíral směrem k pádlu. "Bylo to dobrý, Zorko" řekl. "Křest máš za sebou. Víš to je hlavní, když se ti na vodě něco stane, nesmíš nikdy ztratit hlavu. Kdybys to pádlo nepustila, určitě jsme se udělali". Zorka se cítila jeho slovy zahanbena víc, než kdyby jí nadával. Bála se přiznat. Mezitím Tom vyndal z vody pádlo a při podávání jí něžně pohladil ruku.
Zorka potom sjela ještě hodně řek, kde ji čekala nejedna šlajsna, mnohem horší, než ta první. Ale ta první byla pro ni přece jen tou nejpekelnější. A dělat ze sebe zkušenou vodačku, to ji už nikdy nenapadlo.
KAMI
Dnes jsem pro Vás opět oprášila časopis TRAMP - měsíčník pro všechny milovníky přírody a volnosti, který vydávala Česká tábornická unie v Ostravě.
Níže uvedený článek je z čísla 6, červen 1969, který byl tehdy dostupný za 1,50 Kč.
Krásné věci by neměly upadnout v zapomnění....
- VLČICE-
Pekelná šlajsna
-Kami-
Kapky vody se třpytily na pádle, hladina voněla létem. Slunce nemilosrdně pražilo do nahých zad a příď tiše zpívala pod nárazem vln.
Tom zálibně pozoroval, jak se mu po každém záběru udělá za pádlem díra jako po granátu. Koleny se opíral o borty a jeho ruce mechanicky pracovaly ve stejném rytmu, jaký vyvíjela Zorka, pachtící se na háčku. Chvílemi se ohlížela po Tomovi, jako by čekala, až začne bouřit. Tady ho musela poslouchat. On jako starý zkušený vodák měl, zřejmě převelikou radost, že ji může poučovat. Ona, aniž to věděla co činí, se uvolila podniknout poprvé v životě takovou plavbu.
Když jí v zimě barvivě líčil, jaké půvaby má čundr po řece, nemluvil o tom, kolik je v tom půvabu ukryté tvrdé, takřka chlapské dřiny. V jeho zasněných očích viděla jenom nádherné táboráky, peřeje, kánoe, kamarádství a smích. Tehdy ještě nevěděla, co znamená ocelové zablesknutí v Tomových očích , když vyprávěl o nějaké trošku divočejší vodě. Kdyby alespoň nemusela věčně poslouchat: "Přidrž to trochu, vyraz, zaber, lehni na pádlo, drž špičku!" Ale čím měli větší kus řeky za zády, tím bylo méně pokynů a Tomových připomínek. Aniž si to uvědomovala, prováděla všechny potřebné úkony právě tak, jako by jí to říkal Tom. Tak jí pomalu začala plavba těšit a konečně vnímala řeku z její hladiny. Divila se, že údolí, které vedlo řeku krajem, je docela jiné než při pohledu ze břehu. Každá sebemenší sjetá peřej v ní probouzela překrásné pocity vítězství nad řekou a trochu potlačovanou sebedůvěru. Ruce ji už tolik nebolely a večer s chutí stavěla s Tomem stan, připravovala večeři a potom, zírajíc do plamenů malého táboráku, prožívala celý uplynulý den znovu.
Ten den, když přijeli k první šlajsně, měla s probuzením právě takové myšlenky. Připadala si jako starý vodák a byla přesvědčena, že ji už nemůže nic překvapit. Při plavbě vesele zdravila vodáky na břehu, kteří ještě nevyjeli a snažila se vykřiknout své AHOJ hodně ledabyle a nenuceně. Dnes už přece nikdo nemusí poznat, že je na vodě poprvé. Tom moc nemluvil a byl od rána nějak zamyšlený. Jen jí řekl: "Zorko, dnes pojedem první šlajsnu. Není sice nějak nebezpečná, ale už na ní shořelo dost zkušených vodáků. Tam se teprve ukáže co umíš". Zorku trochu namíchlo, že ji na to zvlášť upozorňuje. Ji už přece na vodě nemůže překvapit nic. K polednímu se dostali na vyložený olej, který věstil, že je nablízku nějaký jez. Po otravném dlabání bez proudu uslyšela za chvíli hukot šlajsny.
Tom řekl: "Vezmeme to trochu vpravo a nejdřív se na ni podíváme. Nevím, co se zde od loňska změnilo. Třeba se ani nebude moci sjet."
Proud řeky se zrychloval ke středu řečiště a přitahoval a přitahoval keňu do šlajsny. Zorka viděla, jak se hladina někam propadá za hukotu vln. Začala být trochu nejistá se svým vodáckým uměním. Ráda proto poslechla Toma a zabírala horlivě k pravému břehu. Tak se dostali k břevnu, které dělalo hranici jezu a teprve teď s úžasem pozorovala, jak rychle proudí voda do šlajsny, pod kterou to vřelo jako v pekle. A Tom říkal, že to není nebezpečné. Nedovedla si vůbec představit, že by tímto peklem měla projet s jejich kánoí, která se jí v tomto okamžiku zdála být úplně titěrná a chatrná. Vždyť to nemůže vydržet! Tom na ni zakřičel, aby přehlušil řev vln: "Tak co, jedeme?" Nejraději by řekla, že ne, ale bylo jí to nějak trapné. Přece teď neukáže, že se bojí. "To je přece jasný," zavolal a cítila přitom srdce až někde v hrdle. Tom jí dal několik pokynů, mluvě při tom více rukama a potom se odpíchli od jezu. Kousek usilovně pádlovali proti proudu. Tam kanoi natočili přímo do hladového jazyku šlajsny. Zorka si to ani nestačila uvědomit a už byli v tom. Najednou cítila, že ji vtahuje strašlivá síla pádlo pod loď a už měla ruce prázdné. Křečovitě se držela bortů a s vytřeštěnýma očima hleděla do vařící se vody. Aby se ohlédla co dělá Tom, na to neměla ani pomyšlení. Ten měl ruce plné práce a nebýt jeho chladnokrevnosti a zkušenosti, byli už pod vodou. Najednou se kanoe otočila přídí proti proudu a sjížděla zádí přes šlajsnu. Vše to trvalo jen několik vteřin, ale Zorka měla dojem, že je šlajsna dlouhá nejméně kilometr. V tom zpozorovala, že se vlny kolem lodě uklidňují a to peklo, kterým právě projeli, se vzdaluje pryč. Nedaleko se vyhouplo z vody její ztracené pádlo.
Teď mě to dá - pomyslela si a otočila hlavu k Tomovi. Ten se vesele šklebil a zabíral směrem k pádlu. "Bylo to dobrý, Zorko" řekl. "Křest máš za sebou. Víš to je hlavní, když se ti na vodě něco stane, nesmíš nikdy ztratit hlavu. Kdybys to pádlo nepustila, určitě jsme se udělali". Zorka se cítila jeho slovy zahanbena víc, než kdyby jí nadával. Bála se přiznat. Mezitím Tom vyndal z vody pádlo a při podávání jí něžně pohladil ruku.
Zorka potom sjela ještě hodně řek, kde ji čekala nejedna šlajsna, mnohem horší, než ta první. Ale ta první byla pro ni přece jen tou nejpekelnější. A dělat ze sebe zkušenou vodačku, to ji už nikdy nenapadlo.
KAMI