14. Pohádka pro toulavé boty

21.12.1999 21:14

OPRAVDOVOST

 

Seděl jsem si malounko ve sroubku, když tu náhle .... na dveře buchy, buch ! Někdo mi tu bouří vzduch.
"Kdopak se mnou ..." a venku jen "Pojď holoubku".
Otvírám dveře a teď se podržte, vítr, ten tuláků král a já se tak bál!
Když tu náhle padlo mi k nohám veliký zvadlo, jen malinký pozvání na sraz "In Memoriam".
Ptám se větru "Jak já živý tvor mohu na slezinu nežijících ?"
Však nic nejde ztuha, jen jsem to vokouk, vzal klobouk a je tu duha.
Věřte mi, nic jsa nepil, leč vykročil v ní. Co krok to sto mil.
Jakási nesmlouvavá síla mne táhla do středu tuláckého světa.
Nemohl jsem odmítnout, dyť s Pajdou se potkáváte jen jednou za život.
 
Čučím dolů, ano jsou to Brdy. Mám se bát či být hrdý ?
Vím, možná jen sním, když tu velikánskej mrak obestřel mne a malinkej chór k mýmu sluchu doléhá
Píseň o tom jak Vlajka vzhůru letí.
Již vidím půlkruh starců, kolem pár ranců, dva nejvyšší mají kytary.
Na krku šátky, jeden žlutý a druhej černý.
Málem bych zapomněl, celé to nebeské tlachoviště uzavíral jakýsi trůn.
Na něm nejstarší z nich, snad Bůh, snad sám čas.
Tak tohle je asi malej tuláckej ráj.
Přistupuju k nim, jako bych zde stál několik zim.
Přistupuju jak člověk neznalý k miminku a zírám.
Pajda mi mává, snad tím dobrý rozmar najevo dává
Tak jsem tu, prostovlasej s kloboukem v ruce.
Snad, ne výraz tupce, ne spíš užaslej,no prostě prvně v nebi.
"Ahoj Frenky" povídá ten stařec, ostatní taky "Ahoj"
a postupně musím zalomit s každým palec.
Hned pokračuje "Zda-li pak víš, proč jsi byl k nám předvolán?
Neboj se, mám jen s Tebou plán.
Jak sám víš, nejen trempstvo upadá do jakéhosi bahna.
Cit na úbytě, máš-li štěstí, na ulici nezbijou Tě. Kamarád oklame,
ba i obere Tě, zatím co jiný zpitý před hospodou se válí.
Chaos a zloba táhnou světem".
"Proč mi to říká ?" pomyslel jsem si. Ale v tom Pajda pokračoval:
"Uděláš přítrž těm věcem ! Rozsévej pravdu, často a nahlas se směj.
Přívětivostí hřej jak hodné tak nehodné, jen v případě nutnosti smíš použít síly."
A domluvil. Bylo mi blaze mezi těmito starci.
Oheň nadpozemsky hřál, k jídlu byl kus špeku, pak jsem dostal deku a naslouchal starým příběhům.
Pomalounku se mi klížili oči a ještě víc, až přišel spánek.
 
V tom rána, hned další. Já krapánek strachem o něco starší,
vyletěl z lavice, myslíc, že zde straší.  Ale to jen vítr bouchnul dveřmi.
Nějak se setmělo, nu což, rozžhnu svíčku.
V tom zahřmělo a zvuk dopadajících kapek za okny připomněl mi, co se přihodilo.
Srub vypadal stejně, byl to jen sen ? Probírá mně zase zaklepání.
Trochu nezvyk ve zdejším kraji. Otvírám.
Hle kamarádka, zcela mokrá.Půjčuji věcí pár, kamna už zase hučí a mne srdce nějak pučí.
Už vím, má oči modré jako studánky.........
 

Slibuji Pajdo, dnes začnu Nový život.....

Na Pařezu, 16. 4. 1994....... Frenky

Zpět