VELKEJ  VANDR  BOSKOVICE  99

Když si vzpomenu na naše putování v autě necelý týden uprostřed léta, napadá mne jen jedno slovo: „láska". 
    Tedy lásek je spousty, na upřesnění: láska k bližnímu.... 
   Celé to nezačalo zrovna fajn, u Globusu, kde každej správnej tremp nakupuje, mne rafla vosa do krku. Naštěstí to byla jediná katastrofa během vandru. Auto vandr má svoje zvláštnosti, sice si připadáte jako mastňák, ale na druhou stranu se to vyplatí a šetří to čas. Takže za pár hodin jsme seděli v knajpě, tedy saloonu. Jménem Four Roses, uprostřed Wild West City nedaleko Boskovic. Tedy Vlčice moc nevydržela, ale já s Foxem......ano. K ránu se dohodla cesta na Beaver City. 
    K poledni jsem huž zase docela fit. Tu Fox pronáší památnou větu: „Půjdeme do města na hrad a na zámek". To mne upřímně vyděsilo: „Cože, pěšky? Tohle hrozný slovo vyškrtli ze slovníku snad už někdy koncem minulého století!" A tak se jelo. Jen na ten trapnej hrad jsme museli vytlápnout. No aspoň tam byl švarný jinoch na koni coby zbrojnoš a ukazoval různé kejkle. Jaké mne popadlo mámení, když onen samý se o pár dní později ve „Čtyrech Růžích" večer vydával za trapéra, padouch jeden. K večeru nastalo mohutné zkoušení rekvizit. Ač chodil jsem 1,5 roku s indiánkou, navlékl poprvé na sebe bederku a ukrutně malé mokasiny. Mí přátelé se stali prvními osadníky d. z. (čti divoký západ, né Družst. záložna). No a už po cestě dostavníkem, procházíme bránou Beavru. V jakési haciendě si dáváme steak z medvěda za nehorázné místní Beaver Dollary. Chyba lávky, nemaje nikdo nůž, pižláme onen kus žvance vidličkou. V báru „U hrobníka" se po čase opět  potkávám se Švadlenkou, jež mi později nabídl místo u sebe ve stanu. To byl zbytečnej přepych, ale ten teplej kabát se mi k bederce hodil. Díky Švadlo, bylo frišno. 
    Ráno po snídani jsem navštívil krásnou kadiboudu, stáhnul z „tančí s vlky", tedy z Kevina Foxe Kostnera, boty a jen tak v bederce odřídil dostavník zas do Boskárny. Jó, předešlej večer do mne lili různé patoky (fernetovka) a já pak musel dlouho dejchat ke hvězdám. Ale to už na nás mává kamarád Eddie z Hulína a jsme komplet. Taky potkáváme na náměstí kluka (viz Bederka str. 14) drzého a prcháme ke kamarádovi z Egypta. Suchá poušť nás totál vysušila a tak volíme variantu „brod". Tedy  koupák  mají takový v pravdě socialistický.

Oprejskaný dlaždice a ušmudlaná ledová voda. No, Vlčice nechala v šatnách brejle a tak nás musela hledat téměř po hmatu. Já s Foxem jsme se tvářili, že je vodička opravdový kafe a ještě ke všemu slunce zrovna zalezlo za mraky (už jsem ani nevěděl, jak vlastně vypadají). Rázem byla z z z zima. Naštěstí nás zahřála jiná příhoda. Eddie se rozhodl, že si přeci jen alespoň opláchne obličej. A jak se nahnul nad vodu, z kapsičky jeho košile udělal mobil hup do bazénu. Nééé, určitě jsem se nesmál. Další čas nás bavilo foukat na jeho malinkatý bazmechty, jež normálně jsou uvnitř (ne v Eddiem). Večer klábosíme v téměř už našem saloonu a pak již jen lesa zvuky proudí na mou tvář. 
    Čeká nás komerční Šiklův mlejn, ještě před tím museje nakoupit, potkáváme Ježíše. Teda promiň, Ježíši. Onen člověk měl na uchu obrovskej kus drátu a byl dost sťatej takhle po ránu, ale ne dost na to, aby nežebral drobný. Když mu Fox dal (drobný), chtěl ještě. No, bodrý to hoch. Ale k Šikláku: hrozná jest komerce a pro mne ve srovnání s Old Tusson v Arizoně, jasnej  propadák. Trapeři  za  plotem a polochcíplej bizon. Howgh. Zato večer máme na ranči „S" u Pernštejna doslova ráj. Oheň olizuje kotlík a Vlčice čaruje. Nu, a rančer otvírá krčmu. V té obsluhuje lepá děva v klobouku. Co může tulák chtít víc (bez následků)? Tu zas na pár chvil vítězí mléčná dráha. 
    Ráno: ráno se dějou hrozné věci. Křižáci útočí na naše vozy. Tedy jen chvilku. Pak již těm Husitům ukazuju, zač je toho loket. A když už jsme všichni třikrát mrtví, jako v ruskym filmu, dobudem hrad Pernštejn. Ani Foxův předek, co pil a dlužil, nás nezastaví. No, zastaví nás až černá Afrika. Já tam v tom sklepení domu potkal i Kevina Vietnamce Foxe s deštníčkem do pralesa na hlavě, no peklo. Né, né, jen už zase sedíme u Sama v restauraci a padaj zas vtipy o tom, jak si táta klekne. No nic, a ten památnej večer taky kousek pěšky. 
    No a další den v Rájci-Jestřebí vyprovázím Eddieho na vlak a pak si hrajem v zámku na kondoráky. Pak ještě kouknem na dno Macoše a zase jdu pěšky. Ještě že alespoň kousek vede lanovka. Začíná pršet, je čas se vrátit domů. Ještě cestou vyžíráme jedno městečko. Pár kopečků , zatáček a jsme doma. Dva dny do Velkého Vodního Vandru (VVV), to nemá cenu ani rozbalovat.

Fotogalerie