Putování stopíkem s Tetřevem
V.V. ALPY '99

Stejně prachy nemám, já jen co přelezu zeď, tak možná že chytím dobrej stop........
    Nejlepší vandry jsou takový, co si člověk zabalí a jde. Popřípadě má již zbaleno odminule.
    Dlouhé přípravy jsou na pytel. Takže tejden před odjezdem se rozhodlo, že Tetřev dostane jen onen  tejden. Jinak nám hrozili Rumun. Karpaty s Drákulou.
    Teď jsi nejsem jistej jestli to nebohej Tetřev vůbec tušil.Takže v knihovně na nás svůdně mrkaly vrcholky Dachsteinu a to rozhodlo. Zvláště pocit, že ony trapné kopečky (3000 m.n.m.), jsou o pár desítek stopařovo chvilek blíže než třeba Dolomity či kraj kol Insbruku......
    Jsem ještě na arbajtu a volám na informace kvůli vlaku do Rybníka. Oni Češi moc na stopu neberou (skrytá podoba s rybama). Dostávám dva vlaky. Odpoledne měníme prachy a jen pro jistotu juknem na nádraží. K našemu zděšení žádnej druhej vlak nejede. Úprkem chytáme aspoň dřívější s tím, že jedem jen do Veselí n. L. V Praze je bohovskej přestup, o tři minuty to ujíždí až tam kam chcem. Takže 1,5 h. čekání na vlak jen do Budějovic. No, v Budvaru spát nebudem, a tak vítězí kemp u Lužnice. Veselí je dlouhé jako Lovosice a žízeň jako Grand Kaňon. První věc se smrsknout nedá a tak hodláme zkracovat druhou. Hezká hospoda "U Jelena" má ve výloze bustu fešáka Gotwalda se suprovejma slunečníma brejlema. Nejen Kléma, ale i nádherně mlaskající tláča a pívo Samson jako křen. Ještě že tam měli lavice, jinak bych se určitě vpil do židle a už tam zůstal. Zbejvalo nám vplazit se nenápadně "zadarmo" do campu a v tom nekřesťanskym vedru usnout.............
    Ráno jede jakýsi vlak až do Rybníka. Jenže mu v Budu kradou vagony a tak už nestojíme ani na jedný noze, nýbrž na nohách spřátelených vodáků, zvláště pak vodaček. Dech se mi krátil, né z obvyklého okukování vejstřihů, ale z neuv. vedra. Hurá, vystupujem, ale oni vodáci maj smůlu. Ze třech narvanejch vagónů se městnaj do jednoho na Lipno. Ještě že nás čeká nejsvobodnější stopování. Ptám se policajtů kudy na Dolní Dvořiště. No, nevím, kdo to zvoral, ale kufrujem asi 3 km na druhou stranu. Nakonec: "hurá", slavnostně dorážíme na hranici. Potkáváme tam kamaráda horolezce, co chce tam co mi a taky jede dřív, neb je sám. Po chvilce jsme na dvě auta v Linci. Jenže Bůh ví kde ve zmatku dálnic. Policajti nás posouvaj před nájezd. A tam nás už nikdo nebere. Je tak pět vedro jako ťava. Tu říkám Tetřevovi: "Nepudem se najíst támhle za barák do stínu?" Souhlasil. Jenže za onou stavbou je hospoda pod širákem a spousta na nás mávajících Rakušáků. Začíná pravá zkouška ohněm. Vyzbrojen Česko - Něm. slovníkem a děravou (ne)znalostí němčiny a angliny jen v sebeobraně,  jdu na to. První pivo si platíme a pak již vše zdarma.
    Probrali jsme u čtyř Kaiser bírů naše hokejový mistry, znali Martince i Jágra. Pak Lendla i Panského pinčes. Dále kde kdo z nás dělá a taky kam jedem. No, jeden jel druhý den naším směrem a nabídl nám svezení. Ještě spapat pravej borůvkovej koláč. Pak nám poradili park na přespání a vrazili obrovskej chleba do ruky. Takže zítra. Ještě nás přepadly obavy, že nás poslali na hřbitov. Park byl vedle. Tetřev hlídal duchy a já cestu. Jen chvilku.....Ráno se nebohej Linečák asi divil, že toho moc nenakecáme. Roman si po vystřízlivění zase uvědomil, že neumí. A celejch 150km, jsem tomu chudákovi říkal jen šén, šén nebo gut, gut. Asi se mu nás zželelo a tak si zajel asi dvacet navíc. Bylo to příjemný, být tak brzo pod lanovkou. Tam už bez vody, kupujem colu u stánku. Až na druhej den chápeme tu drahotu. Rozdíl stánek - márket je 0,5 a 2 litrovka za stejnou cenu. Je čas odmaturovat při koupení lístku nahoru (smola, maturita z ruštiny) a jet. V půli je moc dobrá ledová soustava jeskyní se vším, co k tomu patří. To jest ledem ze shora, zespoda a všude. Výška asi 1400 m.n.m., druhá část lana vede až do 2100 metrů. Tento milý kopeček, jsme počeštili na Krypluv kámen. Na vrcholu, alias nahoře na hoře stavíme huhuláka a to je prosím 4.7.99, je jasno a vedro v tričku. Po prohlídce malinké kapličky, komentujem blázny skákajicí s padáky a ještě zevlujem nad prohlubní u velkého kříže (tetřev leze po kraji a já se děsím za něj). Pak se můj brach vydává od ledovce dál k jezírku, se mnou jen kousek. Je čas se opalovat (viz. Foto Totál Rektal - autor nedodal, pozn. webmastera). Poslední lanovkou jedem dolu a tam nás jakýsi čehůni, s kterými jsme se dali do řeči, práskli dolu k Halštatskému jezeru. Jakési odpočívadlo s dvojkovým kamenem za zády se stalo na čas naším domovem......
    Ráno už po druhý vyndavám věci z  baťohu, neb nejen Lineckým, ale i Alpským mravencům se líbí můj bágl. Tetřev je pudově hnán do hor a chce provozovat turistiku. Já mu takticky vysvětluju, že po ránu je nejlepší otrávit jezero a lezu do vody. Když už je zbaleno, ještě očumuju slunící se děvčata. Tetřevovi svítí voči nad dlouhými kilometry. V tom oznamuju : "Já mám hlad." Jelikož je Roman duše dobrá, ještě jíme. Pak schováváme bágly u paty kamene ve skalách a zubaticí nahoru ke slaným dolům. Tam se nám nechce platit a tak jsem ukecán jít se projít kousek krpálem. Ani krev spuštěná z mého nosu špatnou duši Tetřevovu nezviklá a musím stoupat. Ne na dlouho. Cesta se vine zhruba na úrovni Sněžky. Ňácí potoci tečou kolem, když tu. Velkej hukot zní z dálky. Už je tu nádherný vodopád s bouřící soutěskou. Nad ním si představuju skok dolů, no super, a taky zkouším postávat ve vodě. Není to na dlouho.
Cestou dolu z hor rozvíjíme písničku od Lucie, Panice. A to do překvapivých rozměrů. Namátkou: "Už nejsem panic, není to lehký, šel bych do každý děvky". Když tu v půli cesty stojí opuštěný auto. Očumujem ho, uvnitř jsou ňáký patrony nejmíň na medvěda.  

Mám divnej pocit a tak jdem rychle pryč. Sotva jsme ušli pár metrů, do místa kde jsme před chvilkou okouněli, dopadl z hor kámen o velikosti pěsti.
    Asi nasranej medvěd, málem jsme to vodnesli za hajnýho.
    Bylo toho dost na jednu vyhaslou hlavu. No, krajina jde divoce do polomů, a aby toho nebylo málo, ještě potkáváme strženej tunel.
    Potkat tak starou Wajtingrovou z Chabařovic, která by řekla: "jo pánové, laviny jsou prevít.", to by nám ještě scházelo. Prostě si někdo ten tunel hodil do údolí.
    V Halstatu v konzumu kupujem jakési červené víno, pak večer u karet ho trestáme. Taky někdo hodně nahlas kritizoval ptáka, co řval nad námi na skále. Slova: "Co machruješ, máš křídla? Jseš snad ňáká veverka nebo co?" A jiná .... Tak dobrou.
    Ráno už po druhý lezou po Tetřevovi slimáci. Div jednoho nespolkl.
    Jezero je moje s rozeběhem, jen labutě otravujou.
    Jeden úchyl mne chce fotit, voda má asi -2 cm. Zahánim ho! Ještě trochu přibržděn říkám: "Ta má ale K....".
    Když se na mne blbě podívá, je mi definitivně jasný všechno. Kromě čestných výjimek jsou tu hezký jen češky.
    Tu už Tetřev libě zve na polívku. Je dobrej, jen není ženská,asi si to samý (doufám).
    Rozhodujem se tentokrát pro dolní část vodopádové soutěsky. Štreka k ní je krásná, cíl je snad lepší než vrch včera. Rozjímáme. Pak Roman řekne: "Nepudem už?" a já: "Můžem". Až dole zjišťujeme, že jsme tam mohli zůstat dýl. Ale v obavě (jestli to toho druhýho baví) jsme vlastně odešli moc brzy. Tomu se říká maximalní vyhovění.
    V tomto duchu se odvíjel celej vandr i proto byl tak dobrej.      Dole v Halstatu prolejzáme starý město. Dvě náměstí, ňákej kostel, jen do kostnice se nám už nechtělo. Pod ní byl malej přístav. Mimo jiné tam půjčujou elektromotorové čluny za celkem příznivej peníz.
    Náhle, jak už to uprostřed hor bývá, se mění počasí. Takže kašlem na kafe, chtěli jsme navštívit aspoň jednu rakouskou kavárnu, a spěcháme zachránit věci do lesa.
    Na naše jezero mží a vítr zvedá vlny skoro jako na moři. Není to žádný jezírko, má 1x 4km a do hloubky prý 450m. Už se asi nebudu koupat.

 Jsme ve svetrech zalezlí pod stříškou sociálky a zase mastíme karty. Taky, samo, žerem.
    Na noc poprvé stavíme stan. Mám pocit že je v něm víc vody jak venku.
    Kecám, kecám a na něco se zeptám Tetřeva. Odpověď nepřichází, klidně si chrápe. Takže ať je to OK, nikdy však KO. Dobrou.
    Ráno je hnusně, svetr nás neopouští a vrcholky nejsou ani trochu vidět. Beru do ruky českou korunu. Pana (dříve) je zůstat, lev je vydat se na cestu do Čech. Padá lev, je rozhodnuto. Stejně máme všechno vlhký a naděje na změnu počasí je malá. Balíme barák a dupem zas, tentokrát už naposled, do Halstatu na autobus.
    Ten nás veze do Bad Ischlu, dříve víkendového sídla císaře Franty Josefa I. Co dál?
    Jsme před vlakovým nádražím. Ze spleti dálnic v Linci je mi zle a tak vítězí vlak. V něm nechává Tetřev bundu. Pitomej stan za to mohl (pozn. Redakce: byl Merlina). Ono heslo: "Máš vztek, tak kopni do stanu!" se zase potvrdilo.
    Po velkým váhání, jedeme ještě z Lince kousek vlakem. Pak na stopa k hranici a jsme v Čechách.
    Došlo nám, že jsme se za celej tejden vůbec nehádali. To bylo tím, že jsme sebou netáhli žádný ženský plemeno.
    Kousek od hranic se vysmívám trapnýmu mraku. Nejdřív nás dohnal, pak pokropil, a ještě pronásledoval až do Veselí n. L., kde se jeho kapky snažili dobít náš hodnej stan.
    Z Rybníka až k hospodě "U Jelena" nás vždy vezl poslední vlak.
    Ještě před usnutím nás ještě rajcovala jakási slečna. Ona hekala na celou Lužnici, leč jak se ukázalo později, byl to žlučníkovej záchvat....dobrou.
    Ráno v největším lijáku balíme. Naštěstí je na nádraží vodníků víc. Stan je v igelitu a v jednom cípu je snad pět litrů vody.
    V Praze se procházíme, ale nejdříve klíčema prorážim onen igelit.
    Mezi západníma turistama kličkuje Tetřev a Frenky se tlemí. Od Tetřevovo zad se valí obrovský proudy vody. Jo, ještě máme větší srandu, zatracenej stan. Tak ještě párkrát kopnem do stanu a jsme doma.

Ahoj Frenky