S Humusem na věčné časy

V.V. Poorlicko

Mise na pro mne ještě neobjevená místa začíná ve složení Míňa, Humusák a já. Je čtvrtek poledne, jízda vlakem a zámek Doudleby, mimochodem z kategorie slabších, jsou za námi, a naše těla pojídají vetřelci. Ne, to není sci-fi. Naše těla pojídají (oni) opravdu nádherný oběd. Máme štěstí. Šlapačka do Častolovic vede přes Kostelec nad Orlicí a tam krom dvou škol (Co jen to znamená? Zeptejte se katičkářů) vidíme cikána jehož výrok nás moc pobavil. Povídal: "Prodám barák i s cikánama a odstěhuju se do Kanady, tady už stejně není co ukrást!" V Častolovicích je nejen pěknej zámek, ale taky park s bílými Daňky a Pštrosy. Jedeme pořád za lepším. Čeká nás Opočno. Prohlídka až zítra. Obdivuji krásu místního náměstí a v hospodě k jejich tláče baštím vlastní chleba. Požehnané to město. Potom za údolím,  zámek za zády a s výhledem na hory Orlické, usínáme. Ještě se vrátím k Častolovicím. Humusák nás žádal, aby jsme mu vybrali nové jméno. Můj návrh nazvat jej Mejdlem neprošel. (viz. Ze starého cancáku - Soutěž).
   Mise pokračuje. Při raním vstávání někdo prohlásil: "Tady se nedá ani vychcat, tady pořád lítaj letadla." Opočno je opravdu SUPER. Kluci opět dojednávaj slevu, tentokrát kardinální. Jdeme s Polskou výpravou, tak je 50% mínus studentská sleva. Potom musíme osazenstvu zámku poradit, odkud že je pomník (bitva u Chlumce) ve zbrojnici. Následuje přesun do Nového Města nad Metují. Zámek je zase zvláštní, tentokrát interiéry ve stylu 20. a 30. let tohoto století. Pak tam mají taky bláznivej hrad Výrov (kousek za městem), který je významný jen pro výhled a taky protože mi tam Humusák zavázal nohu. Potom (i před tím) jsme navštívili hospodu "U Paďoura". K tomu jen... Zase štreka. Samozřejmě se mi nechtělo, ale šli jsme do Pekla. Romantické údolí Metuje tomu dlouho nenasvědčovalo, ale pak. Kde se vzaly tu se vzaly tuny mušek a pokoušely se nás sežrat. Nezbylo, než prchnout do knajpy. Je to vlastně hezká dřevěná chajda, ale cenově spíše pro Němce. Následuje krátká vášnivá porada, kudy cesta nevede. Potom nás čeká 3 kilometrové stoupání, dost prudké a zároveň nápor na dejchání á-la Tatry. Nahoře na nás čeká Jiráskova chata. Legendární rozhledna turistů, na jejíž základní kámen, v pro nás prastarém věku, poklepal kladívkem samotnej Alois Jirásek. Komunistickej režim se na ní podepsal v podobě Jednoty a tak milá Jiráskovka málem spadla. Dnes zásluhou KČT (staronového majitele) je v rekonstrukci. Nicméně o víkendu je už částečně otevřena. Škoda že je pátek. Musíme sejít dolu do Náchoda, kamarád Jarda přijede od Ústí. Usedáme tedy v nádražní zařízení, v hlavě nocleh v ubytovně.
   Jenže člověk míní.... a všechno je jinak. Jarda opravdu přijel a chtěli jsme dokoukat jen hokej. Ale hospodu zavřeli o 3 hodiny dříve než měli a ubytovna byla z důvodu jakéhosi závodu plná.
Aby toho nebylo málo obrali nás (slušně) v druhé knajpě, naproti pivovaru, kde jsme si dali párečky (mini) za 32 korun. Odcházím z  Náchoda k  Jiráskovce, chceme ji pokořit, se slovy: "nemám rád Náchod". Naštěstí pěknej večer u altánku v půli cesty vše vynahradil. Mise pokračuje. Sobota je jiný kafe. V pohodě zvládáme rozhled a taky přiblížení se k prvorepublikovým vojenským pevnostem na Dobrošově. Tam je první problém. Jsme u dělostřeleckého srubu Zelený a první prohlídka je plánovaná za dvě hodiny. Nakonec je paní "v okýnku" ukecána a jdeme sami, spolu s námi ještě starší pár. Srub je spojen podzemní chodbou s pěchotním velitelským srubem zvaným Můstek. Vystoupíme na něj, leží o dost výše než Zelený. Po poučné části se noříme do lesa objevit, pro nás, další části opevnění. Je jich víc než dost, ale zub času se na nich už podepsal. Přece jen už kousek zas od Náchoda vyplouváme z lesa a čeká nás těžkej šok. Pěchotní srub Březinka je jako ve 30. letech a naše kroky samo míří k němu. Vstupné dobrovolné, zařízení do mrtě dobové. Díky klubisté. Né turisti, patří to náchodskému Klubu vojenské historie. Ale už je třeba přenést se ve věcích o něco dozadu. Čeká nás zámek Náchod. Ten je fajn. Humusák strká do kapsy průvodce (živýho). Jedna otázka a je country. Country jsme i my a to z medvědů v příkopě. Jarda, přestože má být v plotě elektrický proud, opíraje se fotí méďu na zádech a žije. Pak vysušeni, na nádraží, schválně necháváme ujet vlak do Starkoče. A náhodou navštěvujeme kvůli večeři klub Březinky. Míňa se málem oženil! Po vlaku a za Českou Skalicí navštěvujeme u cesty hřbitov z prusko-rakouských válek a večer dorážíme do Ratibořic.Spíme nedaleko. Mise popojíždí. Prohlídka zámku hodné kněžny je hezoučká. Až na to, co tam dělaly babička s komornou. Viď Humusáku! Cesta se klikatí na Bělidlo a ku splavu. Lidi neubejvaj, právě se jde Babiččin pochod, tedy masomlejn. Jdem proti proudu, to nám ovšem nezabraňuje se vykoupat pod mostem na ádu. Mezi dvěma zříceninami hradů (ještě v údolí) je krásná krajina a taky rybník. Již tam je nějaká mladá paní a tak jdem „bez" taky. Chudák se málem utopila. Jo, jó a kluci se prej nedívaj. Konečně, po trutnovským 12° Krakonošovi  (je bombovej), jedem do Malých Svatoňovic. Rodiště bří Čapků. Slavnostní večeří  ukončujem vandr. Pilo se tam dobře. Pak nás čekal super krpál na nejvyšší vrchol, na kterém je rozhledna. Cestou někdo plival na ježka. Rozhlížíme se, člověče.

Mise končí. Pevnost je zavřena. Klasika na drahách. Celodenní čekání, zpoždění a jsme doma. Howgh.............. Ahoj

- FRENKY -