VÁNOČNÍ  POVÍDKA

Motto: Z dob dávných, nedávných, kdy se ještě jezdilo na vandry do lesů, hor a strání, nikoli s Fischerem na Malorku, pochází příběh vánoční, zvaný stylově "Crazy Santa Claus".
 

Začalo to jednoho předvánočního času, kdy na nádraží, těsně před odjezdem vlaku, dorazil poklusem Jarka, zvaný 'Dobroděj', jinak vedoucí tehdy pololegálního junáckého oddílu Vlčat, krytého v té době kulatým štemplem místní organizace Českého svazu turistů pod schválenou hlavičkou práce s mládeží, a zavedl proslov:

"Kucí, jsem v průseru. Chtěl jsem udělat děckám stylový vánoce, vše připravený, ale ten kretén Mohykán leží na marodce se zlomenou hnátou, prej se políbil s borovicí, když se vracel minulej tejden z přechodu Brd, a Lenka má chřipku.

Takže milí čundráci, nastal čas, abyste mi vyjádřili svou vděčnost za to, že sem Vám v létě zařídil na tejden grátis tu chajdu na Sokolí, a vůbec.

Udělat něco pro ty mrňata je v dnešní krutý době společenská povinnost, tak bych děsně nerad viděl, kdyby někdo z Vás projevil takovou nevycválanost, a prohlásil, že se ho můj problém netejká. Jasný? Potřebuju Vaši podporu. Konkrétně jednoho maníka jakožto Santa Clause, jednoho anděla, a případně i jednoho pekelníka, ke kterémuž úkolu se jak koukám, všichni báječně hodíte, nehledě na doprovodnou klaku, která bude využita na hrubou práci. Čili, aby bylo jasno, tady je papír se seznamem úkolů, a příští sobotu Vás čekám na naší boudě v plný polní a v neožralém a disciplinovaném stavu. Howgh."

Načež zmizel, a nechal nás rozjímat o morálce, altruismu a vztahu k následující generaci.

Nicméně vandrácká čest je neoddiskutovatelné unikum, takže jsme další sobotu kolektivně, bez jediné absence, vyklusali s narvanými baťohy z malýho nádražíčka na trati místního Pacifiku, a vydali se závějemi podle řeky na místo určení popsané v papírovým manuále, kamž jsme dorazili včas a střízlivi.

Zde ovšem nastal zádrhel. Bouda ve stylu srubu u řeky byla naprosto liduprázdná, a zavřená na zámek, zjevně ukradený z hlavní brány špilberkský věznice. Po mrňatech, jakož i jejich suverénním veliteli ani stopy.

Pouze na hřebíku nade dveřmi visel kus papíru:

"Jsme na pochoďáku. Dorazíme večer."
"To je ale vůl, ten Jarka, co tady v tý zimě budeme do večera dělat?" zasténal Benny.
"Jde se do hospody, ne?"
"Ani nápad, kamaráde. Nelze. Není to v plánu." odtušil rozjímavě Frank, civě na pomačkaný kus papíru se seznamem úkolů.
"Ale jsme tady. Ten zámek sice vypadá děsně bytelně, zato nahoře jsou vokna bez vokenic. Pučte mi někdo vlásenku, a přineste mi sem laskavě ten žebřík, co se válí támdle u seníku."
           Během dalších dvaceti minut jsme dobyli chajdu (zabezpečení oken v podkroví bylo skutečně mizerné), a utábořili uvnitř, zatopili postupně v kuchyňském sporáku a v několika starožitně vypadajících plechových kamínkách z majetku českých turistů, a svolali válečnou poradu.
"Dneska jsou vánoce. Mrňata se zjevně vrátí až večer, budou vyhládlý. Musíme zjistit co je s proviantem, a zařídit přiměřenou večeři. V komoře je pytel brambor a konzervy. Jmenuju Bennyho šéfkuchařem, a vy ostatní vytáhněte kudly. Musíme voškrabat půl metráku brambor." ujal se velení Frank.

"Bátrflaj, Džóny a Smrťák vybalej ty vánoční hábity a připravěj se. Až se setmí, schovaj se do seníku, a na znamení baterkou naklušou na scénu jakožto Santa s doprovodem."

Jak řekl, tak se stalo. Zatímco Benny (mimochodem, dneska má vlastní hospodu kdesi u Šumperka) se tužil nad sporákem, kde se v nějakých dvaceti hrncích, hrnečcích, pánvích a ešusech přeměňovaly surové poživatiny ve slavnostní večeři, souběžně dirigoval holky, zdobící vánoční menu, a hrubě otrokářským slovníkem seřvával zbývající část osady, kmitající noži při škrabání pytle brambor, Santa Claus, v červeným kožiše z divadelní půjčovny lepil kanagomem andělovi na čelo zlatou papírovou hvězdu, a nadával, že se na to vytento, neb to padá, pekelník, nalíčený krémem na boty ve stylu zabijáků z filmu Apokalypsa Now, sháněl v kůlně vidle a řetězy.
        Pomalu nastal ten slavný večer vánoční. I vylezl Santa s doprovodem do podkroví, a vydali se za svitu baterek po žebříku dolů, aby se včas dostali na výchozí point, zatímco my ostatní jsme to sledovali podkrovními okny. Sotva se dotkli země, snesla se na ně odborně vržená rybářská síť, myslím, že se jí říká keser, ze tmy se ozval divoký indiánský jekot, a Santa s doprovodem zmizeli v závěji v chumlu dětských postav. Při tom pochopitelně pustili baterky, a nastala tma, z níž se za chvíli ozval vzdorovitý hlásek:

"Hele, vy tam nahoře, máme ty hastroše svázaný provazama. Vzdejte to."
"Proboha, co blbnete, děcka? Kde je Jarka?" ozval se zezhora Frank.
"Jakej Jarka, ty hunsúte? Jen počkej, už jde Martin, ten umí džudo, rozmlátí Vám ciferníky, vy zloději!"

         Pak bylo chvíli ticho, načež se ze tmy ozval hlas, nepopiratelně Santa Clause. Chrlil jedním dechem dlouhatánskou kaskádu barvitých kleteb ve všech světových jazycích, které ovládal. V tom tichu to znělo jako když zpěvavě rachotí kulomet. Johny v roli Santa Clause se opravdu překonával. Na jeden jediný dlouhý nádech znectil Santa Clause, celou křesťanskou vánoční tradici, nebe i peklo, vyjádřil se zamítavě k pojmům klid, mír a pokoj lidem dobré vůle, a několika vybranými výrazy oslavil Herodesa za jeho vysoce kladný vztah k vraždění nevinňátek. Jeho poslední kletba navěky zatracovala Jarku, zvaného 'Dobroděj'. Pak se dal do příšerného smíchu, přerušovaného vzlyky, který zněl jako vytí vlka.
Když konečně utichl, ozval se ze tmy zjevně otřesený dětský hlásek:

"Hele, ten váš kámoš je cvok, jó?"
A Frank, pohodlně opřený na parapetu otevřenýho okna v podkroví, a se zájmem poslouchající tu velkolepou tirádu, zcela vážně odpověděl:
"Vypadá to, že jo. Je to prostě Santa Claus, co se právě zbláznil."

         Pak dorazil zmíněný judista Martin, a po kratší výměně názorů odemkl onen zámek ukradený ze Špilberka, a s mrňaty v patách vstoupil do slavnostně vyzdobené společenské místnosti v níž svítily svíčky, a na stolech se kouřilo z ešusů a hrnků.

No, nakonec to skončilo happyendem. Vzali jsme na vědomí, že jsme vzali útokem nesprávnou chajdu, že ta správná je o půl kiláku dál, a byvše pozváni, povečeřeli jsme s mrňaty připravené vánoční menu. Judista Martin se ukázal jako správnej chlap, vůbec mu nevadilo, že jsme mu na tu trachtaci zlikvidovali týdenní zásobu proviantu. Vánoce jsou přece jen jednou za rok, ne? Dokonce nám pomohli opravit pošramocenou výstroj Santa Clausova komanda (v bitce mu utrhli fous, anděl přišel o křidýlka, zato hvězdu zachránil, byla prý solidně přilepená, pekelník vyvázl bez šrámu), vyhrabali baterky ze závějí, a pozdě v noci nás doprovodili na správnou adresu, takže i tu poslední část programového plánu se nám posléze podařilo splnit. Tak se mějte hezky, a Veselé Vánoce, kamarádi.