Velikonoční - v.v. Klatovsko

Pátek
Střih první. Nic si nepamatuju, jen že bylo ráno a mne budily holky od Telekomu, abych vstával. Zasvěcený by dodal, tak to jede s Humusákem. Hodil jsem na záda baťoch a vyrazil. Sbaleno bylo už od minule. Na nohou kraťasy, pár dní před velikonocemi, to nepamatuju. Za to se mi v hlavě míhaj vykvašený tváře těch rádiovek, co šly na šestou a stály na Míráku. Humus ustaraně hledí do dáli. Moje ksicht vizitka mu nestačí, Ráďa nikde. Říká mi :"do Kdyně". Já vejdu k pokladnám, tam Míňa: "řekni to samý". Tak teda říkám, a dostávám lístek do Klatov. No nezabili byste ho? A pak ještě ve vlaku Věra tlačí kus kuřete. Já paštiku. No nezabili byste ji?
Střih druhý. Čekáme na Jirku, v Plzni na nádraží. Kolem se šourá nějaký nemocný pán a někdo mu navrhuje podkopnout hůl. Je z toho hláška vandru: tři piva. Nakonec přijel. No nezabili...
Střih třetí. Klatovy jsou zajímavé město. Dá se tam celkem dobře najíst a všude maj v pátek zavřeno. Namátkou Katakomby a Černá věž. O rozhledně Klatovské Hůrky raději pomlčím, ta je zavřená pořád. Proto dostávají od nás Klatovy na poznávací značku dodatečné písmeno (místo KT navrhuji ZKT- Zavřené Klatovy). Ještě něco zajímavého o Zavřených. Nádražní hospoda, tedy zaplivanej pajzl. Sedí tam stará Brunová (major Zeman - Studna) a vůbec nic ji nebolí (podrobnosti Míňa). Pak ve vlaku spíme.
Střih čtvrtý. Ve Kdyni. Dobrej nanuk a ostrej stoupák na Rýzmberk. Rozhledna s hradem a taky zavřená. Ale aspoň je tam hezky. Pak ještě kamarádi lákají Frenkyho na hospodu do vesnice, která je taky zavřená (votvíračka jen v neděli - asi pracovitej lid). Pravým důvodem této lsti, je pár hradů opodál. Samozřejmě jsou všechny na kopci. Pak ještě vyšlápnout na krpál Koráb.
Střih pátý. Večerní pivo na Korábu, za nekřesťanskou cenu (byli to určitě Maurové). Pak noční hádka o les s nájemcem. Ranní zkoumání zajímavého bunkru a taky výhled na Šumavu, ale to už je .....
 
Sobota
Střih první. Cesta nás vrací zase ke Korábu, rozhledny patřící zcela nepochybně do první ligy rozhleden. Nahoru vede spousta schodů a tak se tam někomu nechtělo. Humusák někomu řekl: nahoře si to rozdávaj Munzar s Galatíkovou. Někdo šel. Krásnej výhled byl za vydupané schody zaslouženou odměnou. Za dobrého počasí je vidět až na Alpy, no nám nebylo přáno a ani ti zmiňovaní dva se tam nenacházeli, prý jsou na Domažlické věži. Směrem do vnitrozemí na nás již mávala věž Bolfánku, cil naší cesty. Cestou jsme vyžrali vesnickej krám a  spatřili  na dohled další hrad. Nějakej blázen k němu navrhl jít zkratkou. Hrad je obklíčen trnkami a my jdeme skrz. Cesta dál je lepšejší, ale vedro vysává neúměrně. Na sklonku Sahary leží Chudenice, tedy ještě před nimi zámek Lázně. U záchodů halda paroží a vražedná kombinace pivo - ovocnej pohár - pivo. Z toho vyplývá, že v soutěži největší „Sráč vandru"  byl Frenky. Rozhledna Bolfánek je dobyta za pět minut dvanáct (16:50). Americká zahrada byla fajn.
Střih druhý. Konečně v Chudenicích. Na hřbitově leží mé kořeny a v hospodě já, teda sedím. Kousek opodál vsi rozbíjíme tábor. Bolfánek kejvá na dobrou noc a mlha od rybníčka pomalu stoupá. Někde u starého zámku štěká pes, já do spacáku vlez. Míňa již řeže dříví, já pomalu snivý, odcházím do země za zrcadlem.
 
Neděle
Střih prvý. Klikatíme se před Švihovem, Věra háže ponožku do vodní strouhy, a naše spojená srdce letí do středověku. Na vodním hradě je jarmark. Medovina teče proudem, šermíři máchaj mečema kolem sebe a do toho všeho zní renesanční hudba. Mezi proudem lidí, pokud je trempíř šikovnej, se dá pořídit nějaké to pivo, nebo jen zevlovat po "kopečkách". Hů hů hů. Před prohlídkou hradu se jdeme koupat ke splavu, kde jsem se v roce 91 tak nakrásně s Hagenem. Samo že bez. Ženy dělají, že se nekoukaj. Ale my víme svoje. Večer nás potkává nádherné představení čínského divadla. V reji světel, stínů a masek se střídají síly dobra a démoni. Je to nesmrtelný příběh o lásce. Po skončení zůstávám chvilku omámen.
Střih druhý. Sedíme kousek od splavu pod hvězdami a krom měsíce vnímáme jen hrad a nedaleké nádraží. Jirka má narozeniny. Pijem medovinu. Já jsem nějak smuten, že už to všechno pomalu končí. Dobrou....
 
Pondělí
Střih prvý. Přivstáváme si, ach jo, Humusáku. Velikonoce - jeden po druhém postupně vyšupáváme Ráďu trochu (byla hodná), Věru šupáme víc (protože zlobila). Vydobyté dobroty brzo zpracovávaly kyseliny žaludeční. Vlakem a pak pěšky. Z hradu Roupova si pamatuju jen ty šílený psy a taky bidla rákosů větší než Ráďa (čtyřikrát).
Střih druhý. V Plzni na nádraží zatlačujeme slzu, Jirka odjíždí. Ale ve vlaku už bavíme půlku vagónu. Nejlepší byla ta pasáž o tom, jak nás Věra tahala celej vandr do hospody a my nechtěli. Stála ve dveřích restaurace, v puse doutník, v ruce půllitr s pivem a se svůdným pohledem v očích. Všichni nám to věřili. Konec toulání je nesnadný. Vlak brzdí v Ústí - západě a my musíme vystoupit. Celý velký víkend ze mě nešly dolů kraťasy. A to byl duben. Jen vítr ví, jak nám bylo fajn.

    Ahoj Frenky