05. Toulky světem

EXPEDICE AMERIKA A HAWAII 1998 - III

V minulých dvou číslech jsem psal o týdenní cestě, jakémsi zakončení našeho putování po západních státech USA. Havaii je fajn, ale byla zakončením velké cesty, která trvala čtyřikrát déle. A to, co nás na ní potkalo, určitě stojí také za řeč.
Takže je konec září, naše letadlo krouží nad L.A. Před tím jsme unavili pár letadel a v Amsterodamu a v Detroitu přesedli na další. Vstup do států také máme úspěšně za sebou. Jen projít letištěm a vyhlédnout motel M6.
Jdeme již na konci letiště a konec, dál už chodník nevede. Nakonec nezbývá než dojet taxikem. Pro tři je to dost levný cca $3 na 15 km. V motelu na nás divně koukaj, nemáme kreditní kartu (tu má u nich asi každý nemluvně). Odkud že jsme to přijeli? Potom divně koukám zase já. Dveře do pokoje se otvírají čipovou kartou. Můj první motel toho druhu. Zbejvá projet kabelovku, nebo zírat z okna na dvanáctiproudou dálnici nebo na letiště s pozadím finančního centra Los Angeles. Dál se přes smog nedá dokouknout. Je to jako v Ústí za starejch časů.
Je ráno, dnes máme za úkol hlavně půjčit si auto.
Všechno je zaplaceno, dokonce i pojistka do milionu dolarů. Zavoláme si taxi a... Nepočítáme s americkými službami. Motelový mikrobus nás veze až k pojišťovně Dollar.
U přepážky je zvláštním způsobem mluvící muž (černoch). Holky ze školní angličtinou jsou v koncích. Následují ruce nohy. On chce zálohu, přes to co slíbila cestovka Stojím si neústupně za svým. Pak nás ten chlápek spojuje s centrálou, kde na nás mluví ze sluchátka jakási Slovenka. Nakonec nám ukazují na parkoviště. Tam stojí krásný bílý Dodge (dodžka). Klíče jsou uvnitř, jen otočit a jet. No, ještě člověk musí znát automatickou převodovku, ale to je brnkačka.
     Náhle je vše jasný, expedice může začít. Zpátky k motelu a zabalit. Jak jednoduché. Americká technika je zrádná, ještě jedno překvapení. Nejde vyndat klíček ze zapalování, po proštudování manuálu na to přicházím. Šajtl páka musí do polohy parkování. Balení je rychlé, aby jsme ještě užili dne.
     Přestože tato obydlená oblast je obrovská, její síť dálnic musí bejt dokonalá. Jinak bychom se určitě buď ztratili nebo nabourali. Všude auta. Dálnice nás vyvezla jen kousek od pláže Santa Monica.
Vzpomínám si na jakousi píseň, zdálo se mi k ní daleko, snad pár světelných let.
A ejhle, já se brouzdám v jejím písku. Oceán vypadá stejně jako u paní Evropy, ale jmenuje se jinak. Za námi skály s palmami, ještě tak potkat tady Pamelu v červenejch plavkách. Je čas popojet a dát rackům vale. Honem za nápisem Hollywood. Čínské divadlo jsme nenašli, ale hlavní třídu, kde určitě jsou, ano. Dupl jsem si na hvězdu v chodníku od Gregoryho Pecka a pak nás už hlad zahnal na nákup.

     Ještě než se setmí, vyrážíme z L.A. 150 až 200 kilometrů rovně, pak na dálniční křižovatce doleva přes poušť. Kam se hrabe Rusko. Státu Kalifornie dáváme vale, vítej Nevado.
Ještě někde v poušti předtím navštěvujeme zlatokopecké městečko Calico. Je to město duchů a to i ve dne.
     V muzeu je už zavřeno a tak musí našim rozdychtěným duším stačit nákup v nákupáku.
     Dopředu již k Nevadě. Jak jsme překročili hranice, přibylo notně kasín. U jednoho takového si vaříme na liháči obligátní americkou (čínskou) polívku a pak hygieníme (dále jen hyeníme) u Meka zadarmo a jedem dál. Už je tu Las Vegas, město hříchu a hazardu.
     První co za volantem vidím, je Egyptská pyramida a naproti ní mi kyne socha Svobody. Jak později zjišťuji, stojí před hotelem New York.
Parkuji před hotelem Tropikána. A jdeme udělat kolečko po hotelích. Takže Tropikána, Exkalibr, Pyramida, socha Svobody a hotel MGM, se lvem, svého času největší hotel světa.
Mne osobně nejvíc upoutal Exkalibr, trochu na něm spáchali pohádkové hradby a tak jsem se rozhodl utratit tam nějakej mrzkej peníz.
To se mi podařilo u jednorukého bojovníka. Vrazil jsem do něj dolar a vyhrál jsem čtvrťák.
Tak jsem ho prohrál taky.
Nu což, ať tu prohrává Jágr, řekl jsem si a šel dál.

Bylo už notně po půlnoci, časovej posun taky dělal svoje a já v sobě zase objevil přechozenou chřipku.
Vyjeli jsme jihovýchodně, směrem k řece Colorado.
Všude kolem zase poušť a vzhledem k absenci dálnice i žádný auta.
Tedy nikde nic, už jsem toho měl plné zuby. Asi tak po víc jak hodině jízdy zastavuji.
Vpravo je nějaký pouštní plácek a tak tam přespíme. Za světla světlometů, stavíme stany. Já si beru paralen a usínám.
Ráno se asi amíci divili. Jezdili kolem samý s vlekama a na nich lodě. No fajn. I my jsme se divili. No co.
Za prvním kopečkem už byla vidět řeka. Krásnej kontrast, nikde ani stéblo trávy a hned voda. Je to hrůza, jaký je vedro. Sjíždíme k řece a v plavkách musíme zdolat útes k vodě. Nicméně Colorádo to je něco, krásně chladivá voda, prostě paráda. Jakpak je tu asi uprostřed léta... Po jídle to valíme zase o kousek dál, kousek po proudu je vizitor centr a v něm se dovídáme, jakéže všechny potvory to lezou po poušti. No málem jsem se z toho osypal. Dokavaď jsme o nich nic nevěděli nemohli nám nic udělat, teď už to bude horší.
Taky se rozhodlo, že zajedem k přehradě Hower Dam. Je zajímavá tím, že v době postavení byla největší na světě, třicátá léta. Las Vegas z ní svítí. V seriálu přes ní skáče superman a v neposlední řadě na jižní její straně je už Arizona, tvrdých mužů zóna.