V krásných pověstech o Americe pokračujeme...a Ladislavovi Lahodovi moc děkujeme. Frenky

zdroj: www.hornictvi.info

POVĚSTI AMERIKY

POVĚST O MUŽI

Ladislav Lahoda

       Elektrický vlak se skřípěním kol zastavil na malém venkovském nádraží. Pneumatické dveře zasyčely. Na perón se vyhrnul dav turistů a zamířil k podchodu.
    "Jé, maminko, to je Karlštejn?"
    "Držte se pohromadě, proboha, ať nespadnete pod vlak!"
    "Ježíšmarjá, já tam zapomněla tašku!"
    Podstatně důstojněji než turisté, vystoupila z vlaku skupina trempů.
    "Se mi zdá, že je tu ňák živo," prohodil Gaučo, jehož tvář byla skryta ve stínu širokého sombrera. "Vemem to přes koleje," rozhodl s nonšalancí šéfa party a vykročil. Ostatní za ním.
    Před budovou nádraží stálo modrobílé auto Veřejné bezpečnosti a u něho postávali dva příslušníci. Jeden z nich oslovil Gaučovu partu hned, jak se objevila.
    "Tak jak, mládenci, na Ameriku?"
    Gaučo stiskl rty. Na Ameriku, bludiště opuštěných vápencových lomů nedaleko hradu, kam samozřejmě šli, byl přece vstup zakázán.
    "Na Ameriku? Kdepák . . .," protáhl zvolna. "Deme přece na hrad."
    "Jo, tak na hrad? S nožem a kytarou? Poslyšte, ty lomy jsou nebezpečné, spousta lidí se tam už zabila!"
    "My víme, šéfe."
    "No, jen aby. Občanky, doufám, máte?"
    Zatím, co se odehrávala tato konverzace, z nádraží vyrazil shluk turistů. Trempům a příslušníkům věnovali sotva letmý pohled. Jen muži v balónovém kabátě, který šel poslední, se při spatření uniforem rozbušilo srdce. Přidal do kroku, aby se vmísil do skupinky před sebou. Když už byl u mostu přes Berounku, letmo se ohlédl. Příslušníci byli stále zaneprázdněni trempy a jeho si vůbec nevšímali. Zhluboka si oddechl. Vyndal z kapsy kus papíru, na kterém měl neumělou rukou zakreslený plánek. Chvilku ho studoval a pak vyrazil.
    Ještě jednou se mu sevřelo hrdlo; to když musel projít okolo domku, u kterého stál další modrobílý automobil, na jehož střeše čněla charakteristická anténa vysílačky.
    Slunce pomalu stoupalo, vítr se utišil a začalo se dělat příjemné teplo. Ve chvíli, kdy se muž opatrně rozhlédl a odbočil ze silnice na malou lesní pěšinku, zazvonil na služebně VB v Karlštejně telefon. Kriminální ústředna vyhlašovala pátrání po pachateli vraždy ... pravděpodobný popis pachatele: světlý balónový plášť, tmavé kalhoty a pracovní boty. Věk asi 35 let.
    "To je dneska den," povzdechl si dozorčí a zvedl sluchátko vysílačky.
    Muž se mezitím dostal až k malému zarostlému lomu v hlubokém lese. Ještě jednou porovnal místo s ušmudlaným plánkem a rozhlédl se. Nedaleko něho vedlo do lomu silné konopné lano, přivázané ke starému stromu. Pozorně se zaposlouchal do zvuků lesa, ale nic zvláštního neslyšel. Zavěsil se na lano a začal sestupovat. Jeho těžké pracovní boty shazovaly malé lavinky kamení. Asi po patnácti metrech narazil nohama na pevnou zem. Přímo před ním se černal vchod do štoly.
    Tohle je tedy ta perfektní skrýš, o které mu Fero jednou vyprávěl. Mnohakilometrové bludiště, kde ho nikdo nikdy nemůže najít. Vytáhl z kapsy baterku, kterou si koupil za poslední peníze, zmáčkl tlačítko a odhodlaně vstoupil do štoly.
     Temná chodba, podepřená práchnivějícími stojkami se táhla do dáli. Ozvěna vracela zvuk jeho kroků. Po chvíli se chodba rozdvojovala, a opět a znovu, dřevěnou výztuž vystřídala betonová klenba. Za zatáčkou se před ním objevilo denní světlo. Opatrně se přiblížil k otvoru. Uviděl další malý lom. Uprostřed okolo ohniště stálo několik kamenných křesel a za nimi neuměle vytesaný totem. U vchodu do štoly ležela hromádka prázdných konzerv a láhví. Konzervy ještě nestačily zrezivět, uvědomil si s radostí. To znamená, že trempové sem stále ještě jezdí. Alespoň bude komu krást konzervy.
    Znovu zašel do štoly a pokračoval v prohlídce. Brzy zjistil, že to nebude tak jednoduché. Během hodiny totiž potkal alespoň čtyři skupiny trempů, kteří bloudili po chodbách se svíčkami v rukou. Měl štěstí, podařilo se mu vždy skrýt v některém výklenku nebo odbočce. Ve svém plášti by tu působil jako pěst na oko, kdyby ho viděli. Uvědomil si, že bude muset ukrást také nějaký přiměřený oblek.
    Po vyčerpávající cestě jednou dlouhou chodbou se ocitl u východu do velkého lomu, bohužel asi třicet metrů nade dnem. Ve chvíli, kdy se obracel, uslyšel v chodbě hlasy. To je průšvih, uvědomil si. Žádná boční chodba tu nebyla. Rozhlížel se okolo sebe. Těsně u stěny se v zemi zašklebila úzká puklina. Posvítil do ní. Byla sotva dva metry hluboká. Zhasl baterku a namáhavě se začal do pukliny soukat. U dna byla trochu širší. Zatajil dech, když se mu těsně nad hlavou ozvaly kroky a kdosi promluvil.

    "Tak co, saláti? Neřikal sem, že to stojí za to?"
    "Fakt, Gaučo, je to parádní lom," pronesl obdivně druhý.
    "Vypadá to tu jako v Mexiku, co?" přidal se třetí.
    "Jednou si přinesem špagát a mrknem se tam," ozval se znovu Gaučo.
    "Takový perfektní místo a poliši by nás chtěli odtud vyhnat," pravil zase ten druhý.
    "Jdeme znova na Pusťák," rozhodl Gaučo a skřípavé kroky se začaly znovu vzdalovat.

    Muž vystrčil hlavu. Zahlédl jen několik temných postav s čadící pochodní, mizících v dáli. Ve chvíli, kdy se opřel nohama, aby se vyšvihl zpět do chodby, ucítil, že hlína pod ním povoluje. Snažil se zachytit rukama, ale ty mu sklouzly po hladké a vlhké skále. S prudkým zašuměním podlaha pod ním zmizela a on se propadl do prázdna. Nestačil ani vykřiknout leknutím, když dopadl tvrdě na zadek. Na záda mu spadlo několik kamínků a nastalo ticho. Chvilku hmatal okolo sebe, až našel baterku, která mu vypadla. Rozsvítil. Podle stropu usoudil, že se propadl do velmi staré štoly. Výdřeva nad ním držela snad jen zázrakem. Sklopil světlo dolů a leknutím nadskočil. U protější stěny seděla tmavá postava a dívala se na něho prázdnými očními důlky v zeleném obličeji. V hlavě měla díru a v tom, co zbylo z pravé ruky držela rezavou pistoli, teď už bez nábojů.

    Ladislav Lahoda
    zdroj:   https://www.hornictvi.info