06. Pověsti americké

21.06.2007 00:26

V krásných pověstech o Americe pokračujeme...a Ladislavovi Lahodovi moc děkujeme.



POVĚSTI AMERIKY - POVĚST O HANCE

        Ladislav Lahoda


    Končil jeden z krásných dnů babího léta. Poslední paprsky slunce zlatily vrcholky strmých skalních stěn. Hluboko dole, v závratné hloubce lomu, který se nazýval Mexiko, skládalo několik trempíků suché větve stromů na velkou hromadu. Sem už slunce hezkou chvíli nesvítilo a od jezírka na dně lomu stoupal chlad.
    "Hni sebou, Bobe!" netrpělivě prohodil Šakal na adresu malého neduživého hocha s ještě menší sekerou, který připravoval hranici.
    "Dělám, co můžu, šerife, ale ty klády jsou moc silný," odvětil Bob.
    "Hej, Grizzly!" zařval Šakal na celé kolo.
    Za hromadou dřeva se vztyčil hromotluk, avšak očima nepřestal sledovat Hanku, dalšího člena party, která se přes značnou zimu cachtala v jezírku. Samozřejmě jen lehce oblečena.
    "Co kdybys přestal čumět a pomohl naštípat dříví!" houknul na něj Šakal.
    "No, jo," zahučel hromotluk a pomalým krokem se začal šourat k ohništi.
    Šakal zatím došel ke skalní stěně, ve které se černal vchod do zpola zatopené štoly. Na vodní hladině se čeřily drobné vlnky a zanedlouho se ze štoly se značným cákáním vynořil primitivní vor. Na něm balancovali Jim s Jitkou, poslední dva členové party. Sotva vor narazil na dno, Jitka seskočila a pustila se rovnou k jezírku.
    "Co jí kouslo?" otázal se udiveně Šakal.
    "Ále, jsou to slepice," uchechtnul se Jim. "Když jsme nastupovali na Velký Americe, tak uklouzla a sedla si do bláta na stejným místě co Hanka."
    "Jó, šikovným patří svět," pravil Šakal a odebral se zpátky k ohništi.
    "Kaňon skalnatý, co nezná slunce jas,
    prachem zavátý jsou cesty, stěny, sráz.
    Na dně stojí v tichých tmách voda jezerní,
    zrcadlí se v ní jen čas a nebe večerní ..."
    Píseň zpívaná šesti hrdly, doprovázená kouzelnými tóny kytary, se nesla ohněm ozářeným lomem. Stoupala v zákrutech kouře a jisker k hvězdami poseté obloze a vracela se dolů slabou ozvěnou.
    Naslouchal jí i muž v šedivé blůze wehrmachtu, který seděl v tmavém otvoru štoly, asi šedesát metrů nad hlavami trempů. Nepřišel z daleka. Bydlel v dřevěném srubu, který si postavil ve staré štole, hluboko podzemí, asi dvě hodiny chůze odtud. Pohyboval se podzemím s jistotou, která udivovala. Svítit si musel jen málokdy. Za těch několik měsíců, které tu strávil, dopodrobna poznal mnohakilometrovou spleť chodeb, spojujících tu a tam štolová patra. Dovedl se tedy dostat na místa, která byla zdánlivě nepřístupná. Jako nyní. Zamyšleně hleděl na táborový oheň, blikající hluboko pod jeho nohama. Zdálo se mu to dávno, co přišel do těchto míst poprvé. Tehdy byl na útěku před zákonem. V duchu se ušklíbl - teď si zákony diktuje sám. Původně se tu chtěl skrýt jen na několik dní, ale teď už věděl, že odtud nikdy neodejde. Přihodilo se mu to, o čem snil celý život a pro co i zabil člověka - být svým pánem. Byl nejenom svým pánem, byl vládcem celé oblasti. Prožíval neodolatelnou chuť moci. Skrytě se pohyboval krajem, objevoval se a zase mizel ve skalních rozsedlinách. Když ho někdo z dálky zahlédl, domníval se, že jde o jednoho z trempů. Uniforma wehrmachtu byla nenápadným převlekem. Stal se předmětem hovorů okolo táborových ohňů. Tajuplný noční fantom, s nímž v černé tmě mizelo jídlo, pití a spousta tábornických potřeb. Někdy ho při lupu spatřili a pronásledovali. Honičky většinou končily u slepé skály nebo na kraji hluboké propasti. Mizel beze stopy a užaslí pronásledovatelé mohli slyšet jen jeho výsměšný smích, vracející se mnohonásobnou ozvěnou odevšad. Byl duchem Ameriky.
    Trempové na dně lomu dozpívali. Oheň uhasínal až zhasl docela. Nad lomem zašuměl vítr. Uběhla ještě dlouhá chvíle, než se na dně lomu, u skalní stěny, pohnulo křoví. Vyšel odtamtud temný stín a po špičkách se pomalu přiblížil k ohništi. Opatrně procházel okolo spících trempů a do velkého vaku, který měl přes rameno, ukládal všechny potřebné předměty, které potmě nahmatal. Mezi nimi i Šakalův zapalovač. Na zkoušku si škrtnul a skryl plamínek v dlani. V záblesku světla zahlédl spící dívčí obličej, vykukující z pod celty. Přiblížil světlo. V životě už viděl mnoho dívek, ale tahle tvář se mu zdála neobyčejně krásná. Při pohledu na ni na okamžik zapomněl, kde je.
    Slabý proužek svítání na nebi ho však vzpamatoval. Musí odtud. Kráčel štolou daleko od Mexika a přistihl se, že stále myslí na tu tvář. Došel do svého srubu a padl na lůžko s otevřenýma očima.
    Vrcholky skal rozkvetly jasem vycházejícího slunce. Začínal další krásný den babího léta ...


        ... POVĚST O HANCE POKRAČUJE...

    Po kruté zimě se opět přihlásilo jaro. Sníh pomalu tál pod teplým větrem, který přinášel vůni probouzejících se lesů. Jen večer bylo ještě chladno.
    Na břehu jezera na Velké Americe plápolal oheň. Pod velkým balvanem seděla Hanka, hleděla do plamenů a zamyšleně hladila struny kytary, která jí ležela na kolenou. Bob si vyřezával do kusu dřeva nějaké indiánské ornamenty, Grizzly pokuřoval dýmku a Šakal hleděl skrze plameny zkoumavě do Hančina obličeje. Věděl, že právě myslí na Jima, který se stal její první velkou láskou a trochu žárlil. Když přivedl Hanku do party, myslel si, že bude patřit jemu, ale lásce neporučíš. Teď je Jim na vojně a jen tak se nevrátí, ale to neznamená, že tu musí být ticho jako na hřbitově. Sáhl za sebe, ze tmy vytáhl láhev rumu, vytočil uzávěr a podal ji Hance se slovy:
    "Tumáš, ať se tu nerozbrečíš."
    "Dík, nechci," odmítla ho, "radši něco zahraju."
    "No konečně," pravil Šakal s potěšením a podal láhev Grizzlymu, který po ní lačně chňapl.
    "Od východu slunce pozlatilo skály
    a stíny tří postav za botama jdou,
    kdysi dávno jiní na tom místě stáli,
    u modrýho jezera teď tři kříže jsou ..."
    Kamenitá pustina lhostejně naslouchala tónům písně. Studený vítr se přehnal nad hladinou jezera, zasvištěl mezi skalami a zase ztichl. Začaly se snášet jemné sněhové vločky. Byl to asi poslední sníh.
    Pozdě v noci utichly tóny kytary.
    "Je mi zima, pojďte už spát," navrhla Hanka.
    Ostatní souhlasili. Přestěhovali se do portálu velké štoly nedaleko ohniště a za svitu baterky začali rozbalovat celty.
    "Dělejte rychle," pobízel ostatní Šakal, který už ležel, "ta baterka dlouho nevydrží."
    "Tak mě jí půjč," řekla Hanka, "musím si odskočit."
    "A to tu máme bejt potmě?" zavrčel Grizzly.
    "Co nám zbyde," povzdechl si Šakal, "tady ji máš."
    Hanka popadla baterku a zamířila dál do štoly. Světlo klouzalo po nerovných stěnách a vytvářelo na nich plno strašidelných stínů. Dostala trochu strach, ale přesto došla tam, kde dno štoly mizelo pod hladinou černé stojaté vody. Zrovna se dívala na stěnu, jestli tam nejde zavěsit baterka, když zaslechla za sebou podivný šramot. Vylekaně sebou trhla, ale než se stačila otočit, dostala do hlavy strašlivou ránu, která ji srazila na zem. V matném světle baterky zahlédla ještě, jakoby v mlze, dvojici hrubých okovaných bot a potom ztratila vědomí.
    Asi po deseti minutách začal být Šakal netrpělivý.
    "Asi jí zhasla baterka a nemůže trefit zpátky. Jdu se tam podívat," oznámil.
    Vymotal se z celty a podél stěny kráčel po hmatu do podzemí. Po chvíli uviděl před sebou matné světýlko. Oddechl si.
    "Co tam děláš tak dlouho?!"
    Nic, žádná odpověď. Znepokojen přišel blíž a nechápavě hleděl na baterku, ležící na zemi. Její světlo pomalu žloutlo a Hanka tam nebyla. Sebral baterku a vyrazil dál do štoly. Okamžitě se jeho boty naplnily vodou. Po pár krocích mu stoupla až po kolena. Nic nechápal. Jiná cesta tudy nevedla, musela tedy jít vodou. Ale proč? Nemohl přijít na jediný rozumný důvod.
    "Hanko!" vykřikl do tmy.
    Zdálo se mu, že zaslechl v dáli nějaké zašplouchání.
    "Hanko, vrať se!" vykřikl znovu.
    Dal se do běhu. Cákal okolo sebe a ani necítil, že už je celý mokrý. Když mu voda sahala po pás, baterka zhasla.
    "Hanko!!" vykřikl zoufale, ale odpovědí mu bylo jen hrobové ticho.
    Brodil se ještě několik desítek metrů a vzdal se, až když cítil, že už nestačí. Musela se zbláznit, napadlo ho. Byla o hlavu menší a neuměla plavat. Tudy nemohla projít živá. Stál tam v naprosté tmě, po krk v ledové vodě a stále odmítal uvěřit tomu, co se stalo. Venku, na břehu jezera, zatím sníh zasypal tři malé dřevěné tabulky se jmény Golem, Bušek a Dan. Zasypal i malý plácek před nimi, jako stvořený k navršení smutné kamenné mohyly.


        ...POVĚST O HANCE KONČÍ

    Šel sám tmavým nočním lesem, závějemi spadaného listí, které šustilo při každém kroku. Upíral pohled do země; snad aby krása podzimní noci nerušila tok jeho myšlenek. Ani světélko petrolejové lampy za oknem Kubrychtovy boudy nepřivábilo jeho pozornost. Začal stoupat do prudkého svahu. Občas zakopával o kameny skryté v listí a v tu chvíli se rozechvívaly struny kytary, kterou nesl na zádech, temnými tóny.
    Ta kytara nebyla jeho. Patřila dívce, kterou miloval, s níž tudy kráčel, ruku v ruce, mnohokrát. Avšak ona už touhle cestou nikdy nepůjde. Už se nedotkne něžnou rukou strun kytary. Navždy umlkly její písně, smutné i veselé. Mrtví nezpívají. Sklonil hlavu ještě víc a v očích se mu zaleskly slzy.
    Z dáli se ozvalo zahoukání vlaku a nějaký pták poděšeně zapípal ze sna. Vzduchem se mihnul netopýr a zašumělo padající listí. Nad lesem vyšel měsíc. Veliký a jasný, ponurým svitem osvětloval kraj. Mezi nehybnými stromy vytvářel strašidelné stíny.
    Jim došel až tam, kde se paprsky měsíce propadaly do hluboké strže. Jižní kříž ... Tady se s Hankou setkali poprvé. To ještě nevěděl, co bude v jeho životě znamenat.
    Když měsíc došel tak vysoko, že jeho paprsky dosáhly dna lomu, utichlo tam harašení kamenů a cinkot lopatky. U skalní stěny se černala jáma, ne nepodobná hrobu. Jim naposledy přejel prsty po strunách kytary. Potom ji opatrně zabalil do celty a téměř něžně položil na dno jámy. Rukama na ni začal vkleče shrnovat hlínu a drobné kamení. Nad zasypanou jámou navršil malou mohylu z šedých kamenů a vztyčil prostý dřevěný kříž.
    Po chvíli zapálil kouskem březové kůry několik větviček na starém ohništi sedl si tak, aby přes plameny viděl na smutnou hromádku kamení, která zbyla z jeho první a největší lásky. Mimoděk si vzpomněl na slova z jedné krásné Foglarovy knížky:
    Náš oheň do tmy svítil a stíny noci plašil, však stíny v srdcích našich zaplašit nedovedl.
    A když stíny noci ustoupily záři vycházejícího slunce, odešel pomalým krokem závějemi spadaného listí, aby se sem už nikdy nevrátil.


    Ladislav Lahoda
    www.hornictvi.info