V krásných pověstech o Americe pokračujeme...a Ladislavovi Lahodovi moc děkujeme.

POVĚSTI AMERIKY - V ČASE ZIMNÍCH BOUŘÍ

Ladislav Lahoda

Těžké šedivé mraky zhasily poslední zbytky denního světla. Větrná korouhvička na střeše Kubrychtovy boudy se třásla a skřípěla pod nárazy zuřivého vichru. Sníh padal v ohromných spoustách. Vločky vířily v divém reji nízko nad zemí, koruny stromů sténaly. Na skleněné okenní tabulce, ozářené mihotavým světlem hromničky, se zrcadlila bledá tvář staré babky. Kolik už prožila let, kolik zim, ale takovou bouři ještě nepamatovala. Už několik let tu bydlela úplně sama, jen o sobotách a nedělích prohodila několik slov s výletníky, kteří procházeli okolo její boudy nahoru k vodopádům a zase zpět. A pro dobré známé měla vždy ve sklípku pár láhví piva a limonády. Teď litovala, že tu nikdo z nich není. Trámy na půdě strašidelně praskaly a malých kamínkách v koutě to kvílivě hučelo. Prudký náraz větru rozrazil okno, sfouknul svíčku a zasypal místnost krupičkami sněhu. Bábinka rychle přiskočila a okno zavřela. Znovu zapálila svíčku a pokřižovala se.

V přestávce mezi poryvy větru se ozvalo zabušení na dveře. Bábinka udiveně zvedla hlavu. Kdo to jen může být? Trochu se jí třásly ruce, když zapalovala petrolejovou lampu. Pomalu se došourala do chodby a odstrčila závoru. Dveře se pod náporem větru rozlétly dokořán. Na prahu stáli dva mladíci s krosnami na zádech.

"Dobrý den," pozdravil jeden z nich. "Mohli bychom se u vás trochu ohřát?"
Bábinka si je pozorně prohlédla. Nezdáli se jí špatní a vypadali hodně zmrzle.
"Nu, jen pojte dál. Běžte do světnice, já zatím zavřu."
Místnost osvětlená jen blikající svíčkou vypadala ponuře, ale bylo tu teplo.
"To byl perfektní nápad," pronesl ten mladší, "cestou nahoru bychom zmrzli. Kdo mohl čekat, že se to počasí tak zkazí."
"Jen se posaďte, chlapci," řekla bábinka a postavila petrolejku na stůl.
"Dáte si trochu čaje?"
"Rádi," odpověděl ten v tmavé bundě.
"A kde se tu vlastně berete?" optala se bábinka, když stavěla na kamna konvici.
"Víte, my jsme jeskyňáři a jdeme nahoru do štol. Máme tam nějakou práci."
"To jste si ale vybrali špatné počasí, v té vichřici se nahoru nedostanete. A už je úplná tma."
"To nám nevadí," prohlásil zase ten v tmavé bundě, "máme dobré vybavení, potřebovali bychom se jenom převléknout."
Bábinka postavila na stůl dva hrnky s kouřícím čajem a přisedla.
"Ale já vás přeci znám, už jste tu někdy byli," konstatovala.
"To už je pár let," zavzpomínal jeden, "tehdy jsme tu byli se skauty a stavěli jsme ty dřevěné můstky přes vodopády."
"A tak, tak," pokývala hlavou babka a zamyslela se. Po chvilce zvedla hlavu. "Musím ještě dojít pro nějaké dříví."
"Nepotřebujete pomoct?"
"Ale ne, chlapci," řekla a odšourala se do tmavé chodby.
"Tak my se zatím převléknem," řekl ten mladší a začal rozpínat krosnu.
Když se bábinka vrátila s plnou náručí dřeva, málem je nepoznala. Byli od hlavy k patě oblečeni do tmavozelených nepromokavých kombinéz s mnoha kapsami. Na opascích jim visely akumulátory a na hlavu si právě nasazovali bílé motocyklové přilby se silnými reflektory. Když je rozsvítili, prudký jas osvětlil místnost a rázem zaplašil slabé světlo lampy.
"My už půjdem," řekl mladší. "Děkujeme a co jsme dlužní?"
"Ale nic, chlapci. Alespoň jsem si popovídala," odpověděla babka a se zájmem si je prohlížela. "V tomhle vám asi zima nebude."
"To určitě ne. Tak ještě jednou děkujeme a nashledanou."
Naložili si na záda krosny a vyšli do chodby. V místnosti se setmělo. Pak zahučel průvan, dveře klaply a bábinka zůstala zase sama.
Nahoře, v kopcích nad Kubrychtovou boudou, se zdála vichřice ještě silnější. Vítr hnal vločky sněhu vodorovně nad zemí. Světla reflektorů jenom ztěžka prorážela bílou clonu. Cesty zmizely pod sněhovým přívalem a kmeny stromů, ošlehané ledovým větrem, vypadaly jako bílé přízraky. Oba jeskyňáři našli Pustý lom až po chvilkovém bloudění. Spustili se dolů po zmrzlém ocelovém laně a konečně si mohli vydechnout. Vítr skučel až kdesi nahoře a sníh se zde jen volně snášel.

Ve vchodu do štoly, za kamennou zídkou, ztichl šum a několik párů očí vyděšeně sledovalo podivné postavy se světly na přilbách. Trempové byli zmateni. Jeskyňáře zatím nikdy neviděli a domnívali se spíše, že jde o nějaké horníky. K tomu přispěla skutečnost, že obě postavy na ně skoro ani nepohlédly a suverénním krokem zmizely ve druhé štole.

V podzemí vládlo pohádkové ticho. Sníh na kombinézách pomalu začínal tát. Světlo reflektorů pronikalo dodaleka pochmurnou štolou, zrcadlilo se na hladinách malých louží a vytvářelo za předměty dlouhé stíny.

"Vyndej mapu, Márty," řekl jeden z jeskyňářů, sundávajíc krosnu pod ústím krasové dutiny, která se otvírala ve stropě.
"Tady je," podal mu Márty arch složeného papíru.
Druhý se do něj chvilku díval a potom ukázal prstem v rukavici.
"Jsme tady, ale na mapě ten komín není."
"To víš, tenkrát se zajímali o těžbu a ne o jeskyně. V té mapě jsou asi jen tři komíny, ale minule jsem jich tu zahlíd dobře dvacet. Polezeš první?"
Jo, ale musíš mi nastavit ruce, jinak tam nedosáhnu."

Trempové v Pustém lomu se zatím klepali zimou a marně se pokoušeli rozfoukat skomírající oheň, živený mokrými a syrovými klacky. Tak se stalo, že si ani nepovšimli temného stínu, který slezl po laně do lomu. Když zaslechl tlumený hovor trempů, zastavil se a pozorně naslouchal. Po chvíli se proplížil okolo kamenné zídky do druhé štoly. Pohyboval se naprosto tiše, nedělal to ostatně poprvé. Ve štole zabočil doleva, a znovu, a dostal se tak trempům do zad. Přikrčil se za kamennou zídkou, která uzavírala štolu i z této strany. Do tmy svítily jen jeho horečnaté oči. Pomalu, nesmírně pomalu se začal natahovat přes zídku, až jeho ruka pevně sevřela popruh nejbližší torny, ve které tušil něco k jídlu. Z hasnoucích uhlíků nečekaně vyšlehlo několik plamenů. Všichni trempové ho spatřili skoro najednou. Vylekaně pohlédli na jeho zarostlou tvář, rozcuchané vlasy, na kterých tál sníh a střetli se s rozzuřeným pohledem divokých očí. V příštím okamžiku plameny zhasly.

"Fuj, ten komín je ale špinavej," prohlásil Láďa, když seskočil na podlahu štoly vedle Mártyho. "Tak ho můžeš zakreslit do mapy; asi sedm metrů vysoký, kolmý, na puklině jihovýchodního směru a končí neprůlezně."

Márty zrovna rozkládal mapu, když ho Láďa chytil za ruku.
"Počkej. Zhasni, někdo sem jde."
Zhasli a zůstali stát v naprosté tmě. Zdálky se ozvalo spěšné čvachtání kroků, ale žádné světlo se neobjevovalo.
"To bude nějaký čundrák," zašeptal Márty, "až přijde blíž, tak rozsvítíme."
"Teď!" zavelel, když se kroky ozývaly už docela blízko. Dva oslňující kužely světlometů se zabodly do tmy. V jejich světle se prudce zastavila postava v podivných hadrech a zakryla si rukou oči. Nebo snad tvář? Potom se otočila a dala se do zběsilého běhu zpátky, až zmizela za zatáčkou chodby. Jeskyňáři se na sebe udiveně podívali.
"Viděls to?" zeptal se zmateně Láďa, "já snad začnu věřit na Hagena."
"Tak zlý to zase nebude," řekl Márty. "Ale je fakt, že na čundráka to nevypadalo."
"No co, půjdem dál. Támhle v té odbočce je další komín."
A oba vykročili kamenitou štolou vstříc dalším záhadám Ameriky. Na jejich přilbách se modře zaleskla malá, nenápadná písmena: CMA.

Ladislav Lahoda

www.hornictvi.info