Lákání

napsal: Hombré    

     Bylo to koncem jednoho nádherného léta kdysi v polovině 70. let. Marnili jsme tehdy čas, zbývající do konce prázdnin na rodinné chatě Andyho bráchy, v bohem zapomenutém údolíčku kdesi v severních Čechách, údolíčku tak malém, odlehlém a bezvýznamném, že jím nevedla nejen silnice, ale dokonce ani lesní cesta, a jediná civilizační pozoruhodnost, mimo zmíněnou rodinnou nemovitost a dvě další rekreační usedlosti, ukryté mezi stromy na stráních, byla solidní předválečná kamenná hráz malé podhorské tůňky, postavená původně jako vodní zdroj pro plavení kmenů do civilizace, kam jsme se chodili za parných dnů koupat in natura.
     Tvrdím-li odpovědně, že jsme marnili dny svého mládí, je to pravda. Z celé rozsáhlé party jsme zde byli jen tři, samí chlapi, žádná z kamarádek, přítelkyň a dobrých známých opačného pohlaví neměla čas, chuť, ani náladu s námi onu trampskou samotu sdílet. Už během prvního dne jsme údolíčko prolezli skrz naskrz, a večer u krbu, pojídajíce houbovou smaženici z porůznu nalezených hříbků, kozáků a lišek, a zapíjejíce to grogem, jsme pouze konstatovali, že nás nejspíše čeká stav, zvaný odborně "Robinsonův syndrom", pozestávající se z bohapustého flákání, snění o ženských, pokud možno nahatých, a neurčité touhy po tom, aby se cosi dělo.
     Podrobný průzkum totiž prokázal fakt, že mimo nás není v celém údolíčku živá ani noha, nepočítáme-li pár otisků srnčích kopýtek u tůně, a zástupů vyjevených veverek na okolních borovicích. Obě zbývající usedlosti byly solidně uzamčeny, a detektivní průzkum jejich okolí ukázal, že pokud v nich někdo někdy žil, tak tomu muselo být už před drahnou dobou, nejspíše loni.
     Dokonce jsme vážně uvažovali, zda by nebylo iniciativnější, nadhodit bágly na záda, a vydat se jen tak bez cíle k modrým obzorům, odedávna proslaveným tím, že kdesi za nimi čeká štěstí, v představách tří osamělých vandráků spojené se zástupy kamarádů, nevázaně bujarým životem, a semo támo nějakou ochotnou vílou, které by bylo možno věnovat něco z emocí, bouřících v našich mužných hrudích. Ony úvahy ovšem zatrhl Andy, poukázav na to, že podle tradic trpělivost přináší růže, a život v osamění, mimo onu zkaženou civilizaci zase vnitřní uspokojení a vyrovnanost, což dokumentoval, jako správný budoucí intelektuál, poukazem na historicky doložené případy, od středověkých poustevníků až po v té době moderní tibetské mnichy,  nehledě už na fakt, že v neděli mají podle slibu dorazit Marika, Alenka, Sunny a Motýlek, povšechně slečny kvalitního fyzického vzhledu, se širokou duší, hřejivým osobním humorem, kamarádskou povahou a hlubokým pochopením pro nutkavé emoce svých vandráckých přátel. "Je pátek," konstatoval realisticky, bafaje s fajfky, zatímco jsme se váleli po takticky rozmístěných lehátkách na verandě a pokuřovali. "... a do neděle zbejvají necelý dva dny. Kdo tvrdí, že klid a lenošení je nuda, měl by být odsouzen ke ztrátě občanských práv, a doživotním nuceným pracím. Mě osobně dává nicnedělání sílu k mimořádným fyzickým i duševním výkonům, jimž jsme občas vystaveni. Pamatuješ se na Olinku, Hombre?" Pamatoval jsem se, a tak jsme strávili následující půlhodinku osvěživě intimními vzpomínkami na onu slečnu, proslulou ryze sportovním přístupem k erotice, a souběžně s tím i neobvykle tvrdými požadavky na sexuální výkonnost.
     Benny, který Olinu neznal, po chvíli otráveně zabručel, že už se zase bavíme o ženských, kdože to má poslouchat, zvedl se a vytratil se kamsi po stráni nahoru s tím, že se jde radši projít. Což Andy, nacpávaje si fajfku, komentoval, že jemu vzpomínky momentálně stačí.
     Diskuse o ženách uvázla, a v ponoření do vzpomínek jsem začal na lehátku v odpoledním slunci klímat.
     Probudil mě Andy: "Hele, táhne na pátou, a Benny je ještě pryč. Co když se tomu ňoumovi něco stalo? U něho je vyloženě neobvyklé, aby promeškal dobu odpoledního tea-time. Vstávej, a jdem se po něm podívat. Šel nahoru, a tam na skalách nad tůní je dost nepřehlednej terén. Nedej Bože, aby ten exemplář někam spadl..."
     I vyzbrojili jsme se kusem horolezeckého lana, a kvalitním německým vojenským triedrem s báječnou světelností, který Andyho starší brácha ukradl kdysi na vojně nějakému lampasákovi, aby se mu tak pomstil za jakási utrpěná příkoří, a vyrazili po stráni údolíčkem nahoru.
     Protahoval jsem se za Andym habrovými a bukovými porosty po neznatelných zaječích stezkách, a po deseti minutách jsme vylezli na ostroh nad údolím, odkud jsme měli okolní krajinu víceméně na dlani. Bennyho jsme našli hned. Ležel bez hnutí na skále, asi deset metrů pod námi, a když jsme se přiblížili, bleskově se otočil, a začal syčet a gestitulovat, abychom byli zticha, a padli k zemi. Poslušni příkazu jsme se tichounce připlížili, a zaujali polohu ležmo, vedle Bennyho. Stačil pohled dolu k tůni, a nebylo nutné nic vysvětlovat.
     Na maličkém travnatém plácku, kousek šikmo, a asi dvacet metrů níže, tam promenovaly u hromádek šatstva dvě zcela nahé tmavovlasé krasavice s vyšpulenými zadečky, jejichž trojůhelníkovitá běl neopálené kůže svítila v odpoledním slunci, zatímco třetí, po útlý pás ve vodě, kolem obličeje zlatavou svatozář blond vlasů, se je neohrabaným cákáním pokoušela přimět, aby ji následovaly, přičemž její nahá ňadra opisovala nad zvlněnou zrcadlovou hladinou velezajímavě avantgardní křivky.
     Benny, zaregistrovav naše vybavení, chňapl po dalekohledu, a začal seřizovat jemnou Zeissovu optiku na detailní záběry. Leželi jsme a civěli s vyvalenýma očima dolů, tiše jako jezerní pěna, podávajíce si dalekohled, dokud najády neodplavaly k protějšímu břehu, který byl, díky křoví, z onoho místa mimo přímý dohled. Pak jsme se s využíváním všech zálesáckých dovedností zvedli a odplížili pryč. Nahoře, na ostrohu, mezi borovicemi, Andy konečně vystřízlivěl z najádího opojení, a se založenýma rukama začal číst Bennymu levity:
     "To seš kamarád, ty kozle necudná? Místo abys promptně přivolal na takovou podívanou vyhládlé kámoše, ležíš na skále jak mrtvola, a necháš se zachraňovat. Nestydíš se trošku?"
     Na což Benny uraženě, leč celkem logicky odparíroval, že to byl právě Andy, kdo tvrdil, že žije vzpomínkami, a že mu to momentálně stačí. Co by prý teda chtěl?
     Což Andy nakonec uznal, přestal dělat ramena, a sesedli jsme se k indiánské prérijní poradě, co si počít s tímto nezanedbatelně neobvyklým fenoménem zdejšího údolí.
     Bennyho objevný návrh, abychom slezli dolů k tůni, a zapojili se do vodních radovánek, byl rychle smeten z jednacího stolu.
     "Tím by sis od těch koček vykoledoval leda pár facek, Benny, pokud by Tě rovnou neutopily v tůni." konstatoval jsem otráveně,když jsem to bleskově posoudil.
     "Kuš, bejku, vždyť na sobě nemají ani nitku. Vůbec by se s Tebou nebavily. Navíc nevíme, jsou-li zde samy. Slezeš dolů, holky začnou řvát, a já nemám chuť se prát s nějakou partou vazounů, nasranejch, že jim obtěžujeme protějšky." uzavřel to Andy.
     Podotkl jsem, že ty holky tam zřetelně neměly žádná zavazadla, jen svršky. Lze tedy usuzovat, že buď táboří někde poblíž, nebo přijely během dneška do některé z těch dvou okolních chat.
     "To je ono, Hombre. Musíme prozkoumat situaci. Prolezem to znovu, vezmu si na starost tu horní chajdu, Benny tu dolní. Ty se mrkni na paseku pod hřebenem, protože mimo místa, kde právě sedíme, to je zde jedinej plac, kde se tu dá slušně tábořit. Sraz za půlhodinku na verandě. A ne abyste lezli k tůni šmírovat. Dneska jsme už viděli dost. Nesměj mít ani tušení, že zde nejsou samy, jinak už tu žádný nahatý víly neuvidíme, jasný?" zakončil Andy prérijní poradu.

Sešli jsme se po půlhodince na verandě, kde už Benny nalejval kafe a rozdělovat tatranky. "Je to jasný, bydlej v tý dolní chajdě. V tý vysoký, co má verandu jako tahle. Okenice jsou dokořán, z voken vyložený deky, a nad verandou visí na šňůře nějaký negližé." referoval Benny.  "Jo, byl jsem se tam cestou podívat. A jsou tam evidentně samy. Alespoň jsem nezahlídl ani náznak čehokoli androgenního, ani když jsem jim nakoukl do interiéru." potvrdil Andy.  "Mě se líbila ta blondýnka, ta s těmi vlasy na záda." podotkl jsem k tomu inteligentně, s pohledem zasněně upřeným do dálek.
     Andy a Benny se po sobě podívali a vyprskli dušeným smíchem, který mě vrátil do reality: "Čemu se hihňáte, vagabundi? Vy byste se s nima nechtěli seznámit?"
     "Seznámit a sbratřit, samozřejmě, kdykoli a rádi, milej Hombré." podotkl nevinně Benny. A Andy si přisadil: "Zejména s tou blondýnkou, kamaráde. Když si vzpomenu na její zadeček s ďolíčky, a vyspělou přední karosáž, nemohu, než ti dát za pravdu."
     "Volové!" zaúpěl jsem chlapsky," copak ve vás nezůstal ani kousek citu? Jak chceš ty holky sbalit, Andy? Na tohle bys měl bejt odborník. Pamatuju se, jak's tenkrát v Javořicích, v tý hospodě, sbalil večer úplně čerstvou nevěstu na její vlastní svatbě, a pak ses ji pokoušel přeříznout na seníku. Ani's jí nesundal věneček."
     "No, někdo to udělat musel, když ten blbec, co si ho brala, se sťal do akutního deliria už po obědě. Ius primae noctis je nakonec jednou z hlavních povinností úspěšných mladých mužů, ne?" kroutil se na tak přímé obvinění Andy.
     "Jo, to bylo nádherný tóčo. Jak vás pak půlku noci honili vožralí svatebčani s baterkama a holema po krajině." podotkl Benny se záhadným úsměvem. "Vás?" zeptal se s pozdviženým obočím Andy. "A kdepak ses schovával ty? Pokud vím, nikdy ses s tím nepochlubil."
     "Nikdy ses neptal, Andílku."  usadil ho blaženě Benny. "Ale když už jevíš zájem, tak ti to povím. Pamatuješ si na ty dvě družičky, co seděly naproti nevěstě? Zatímco tebe honili po vesnici, schovaly mě nahoře ve svým pokoji na patře. Báječný holky. A ráno mě propašovaly za humna, takže jsem hladce stihl motorák, a ještě se mohl na nádraží pokochat tvým zmláceným ksichtem."
     Vyprskl jsem smíchy: "Fakt je, že Andy má výrazný talent na podobné průšvihy, Benny. Ale mě by opravdu zajímalo, zda nemá nějaký plán. Má unikátní praktickou fantasii, víš?" Což Benny uznal bez dalších připomínek, takže jsme kafe dopili v padajícím soumraku a mlčení, které posléze přerušil Andy: "Musíme je nějak vylákat ven. Na oficiální návštěvu pomýšlet nemůžeme, neznají nás. Ale ta chajda je kousek nad hrází, a vedle hráze je takovej ďolík, ve kterým jsou dřevěnný sedátka a ohniště. Hned nad vodou. Sázím na jednu věc. Jsou o městský holky. Ta chajda patří nějakýmu chlápkovi od Boleslavi. Večer je dlouhej, a ony se brzo začnou nudit. Tady není elektrika, tudíž žádná televize, nic. Takže předpokládám, že máme slušnou šanci, když se přesuneme do toho ďolíku, rozděláme tam voheň, a vytáhnem kytaru, že se zajdou podívat, co se děje. Pak to bude na nás...."  Což jsme provedli. Nabrali do celty haldu polínek, sbalili kytaru, záložní láhev rumu a dalších pár propiet, zavřeli chajdu, a podnikli přesun zšeřelým lesem ke hrázi. Dorazili jsme k ohništi, když tu dal v předu jdoucí Andy znamení, abychom byli zticha. Strnuli jsme, a poslouchali, jak se z houstnoucí tmy ozývá jemné brnkání kytary, a něžný dívčí alt nesoucí se nad černou hladinou tůně:

"Kam bys teď v noci jel, usnulo stádo,
oheň zhas', měsíc už svoji pouť vzdal.
Stejně sám nevíš kam,dojet chtěls ráno,
žádnej kůň stopu ti ne-za-ne-chal..."

     "Hraje Lákání," zašeptal divadelně bezvýrazným tónem Benny, zatímco dívčí alt pokračoval:

"Lá-kání, láá-káá-nííí, blááhový volání,
široko, daleko, žáádnej chlap k sehnání.
Láá-ká-ní, ....."

     Sedí na verandě," brblal šeptem Benny, "a ta holka s tím dřevem umí. Splet' ses Andy.""Buď zticha," zasyčel Andy, doluje kytaru z futrálu. "Ty, Hombre, postav hraničku, ale proboha tiše, a nezapaluj to, dokud neřeknu. Nechte to na mě..."
     Mezitím dívčí hlas končil píseň:

...až ráno před rančem první pták tíkne,
pojedeš dál k horám, snad jsi tam chtěl,
na krk ti uvážu svůj nový šátek,
abys na tu-hle noc ne-za-po-mněl.....

     Dívčí alt se zvolna rozplýval nad temnou hladinou, z níž vystupovaly šedivé páry, když se do hry vložil Andy. Hrál s citem, napřed tichounce preludoval, zvolna přidával na hlasitosti, v klasické předehře Seňority a růže:

"Seňorito, když zahlédnu vás,
myslím vždy na sedmikrásku.
Rozdělte na chvíli dnes mezi nás,
úsměvy i vaši lásku...."

     Andy, jinak slušný kytarista, se zkušenostmi z několika amatérských folkových skupin, se překonával. Krátce mi kývl, abych podpálil oheň. Jeho chvějivý tenor jako by vystupoval z černé hladiny a prorážel si houpavým jihoamerickým rytmem cestu cáry mlhy ke hvězdnaté obloze:

...nechtějte být stále nevinná,
až padne vám má růže do klína.
Jen jednou chtěl bych tu růži si vzít,
jednou, a pak odejííííít....

Píseň dozněla, a rozhořívající se oheň ozářil ďolík ve stráni s půlkruhem dřevěnných sedaček na kterých jsme seděli a kusem kamenné hráze. Seděli jsme tiše a nehnutě jak měsíčci kolem vatry, jen oheň občas zapraskal. Pak zašustilo křoví a do osvětleného kruhu vpadlo kotrmelcem cosi černého chlupatého, a zuřivě se rozštěkalo.
     V mihotavé záři ohně jsme zaregistrovali, že to malé černé stěně, evidentně pudl, velký asi jako rukávník, cenící na nás jehličkové tesáky.
     "Ďábel!" vyjekl Benny. "Apage, satanáš!", a zvedl nad oheň ruku se zkříženými prsty v prastarém tradičním gestu odhánění zlých duchů právě v okamžiku, kdy se rozhrnulo křoví, a v dolíku se objevila vysoká štíhlá černovláska v kostkované flanelové košili a džínsech, s pátravým pohledem a kytarou v ruce, kterou jsme si odpoledne tak podrobně prohlédli do nejmenších anatomických detailů, následovaná dvěma dívčími postavami, z nichž jedna měla zářivě světlé vlasy. Když zaregistrovaly Bennyho obranný postoj, rozesmály se. "Ticho, Čertíku!" okřikla černovláska zuřící štěně. "Ahoj, já jsem Lenka." zajíkla se. "Smíme si přisednout?" Andy mlčel, civěl na černovlasou krasavici jako uhranutý. Situaci zachránil Benny, spustiv svá proslavená stavidla žvanivé výmluvnosti: "Jasně slečno, kamkoli Vás napadne. Někdo, kdo umí na to dřevo tak krásně hrát jako vy, je nám vždy vítán. Jen toho satanáše ode mně držte dál. Nebyl jsem u zpovědi už léta, a nehodlám zde riskovat svou nesmrtelnou duši. Příklad doktora Fausta budiž nám varováním..."
     Tmavovláska si ho vážně prohlédla, sehnula se a zvedla náhle zkrotlého pudlíka za kuži na hřbetě, a bez okolků ho strčila Bennymu do náručí, a s marnivým úsměvem prohodila: "Zvykejte si, pane. Nejraději má drbání za ušima. V dnešní době je dobré mít v pekle protekci."
     Pustila ztrnulého Bennyho ze zřetele a pootočila se k Andymu: "Pokud jsem porozuměla, zmiňoval se někdo z přítomných seňorů o jakési růži..." nechala větu rozplynout do ztracena.
     Andyho, který mezitím nabyl sebevlády, tím znovu odrovnala. Cosi nesrozumitelného zablekotal, a vrhl na mě zoufalý pohled, znamenající v nevysloveném mužském spojenectví jednoznačnou žádost o situační podporu.
     I ujal jsem se funkce dvorního ceremoniáře, a poněkud rozpačitě představil Andyho, poté sebe, a nakonec Bennyho, který vyjeveně, nicméně přičinlivě drbal pudlíka na zátylku, což čertík kvitoval s náležitým potěšením.
     Dívky se rozsadily kolem ohniště, a zatímco se Andy s Lenkou dohadovali, co hrát dál, dozvěděli jsme se s Bennym, že druhá tmavovláska je Andrea, zatímco blondýnka se jmenuje Šárka.
     Benny okamžitě zavtipkoval na téma Starých pověstí českých, a byl odměněn mrazivým tichem, načež mu Andrea tlumeně vysvětlila, že Šárka, polykajíc tento vtípek už od outlého mládí, zanevřela na své jméno, a slyší jen a výhradně na Zuzanu, takže jí máme říkat Suzi. Takto poučeni jsme si odsedli od ohně, který se začínal rozhořívat. V parném srpnovém večeru bylo už tak dost horko, ale oheň sbližuje.
     Andy s Lenkou se konečně dohodli, že oba mají rádi koně, takže se bude zpívat o koních, a začli hrát "Shorty a Joe jezdili s náma v partě, pálili s náma značky do telat...", což Andrea doprovázela rutinovaně na foukací harmoniku, pak "Banditův pláč" kde Benny exceloval svou citlivou napodobeninou kastanět, simulovanou dvěma lžícema, levou rukou stále drbaje usínající štěně.
     Otevřel jsem lahev rumu, zvolna si lokl, a podal lahev Bennymu. Svět začínal vypadat zajímavě. Andy hrál sólo "Západní pastviny" a poté s Lenkou "Nebeské jezdce". Pak ještě "Stampede" a "Divoký koně".
     Mezitím vyšel nad borovicemi na ostrohu měsíc. Bílé polarisované světlo prozářilo tůni, která tím získala nebývale nadpozemský vzhled, násobený ještě víry mlžné páry stoupající z během dne vyhřáté mělké vody.
     Rum přispěl k pozvednutí nálady. Koňské písňové téma bylo opuštěno jako neprespektivní, hrálo se "Zapřáhejte, začíná už výlet...", "Letí šíp savanou", následně "Růži z Texasu", kterou Lenka bravurně doplňovala skoro jazzovými riffy, což Andy, jenž z ní nespouštěl oči, komentoval uznalými grimasami.
     Pak převzala kytaru Andrea, a projevila se jako specialistka na polozapomenuté songy a málo známé překlady evergreenů. Hrála "..jich bylo šest a se zbrojí, šest jednoho se nebojí...", a poté v duetu s Bennym jakousi velmi odvázanou a dvojmysly prošpikovanou českou verzi "Falling loves", pak prastarý drsňácký překlad "Catch'em up", kde se zpívalo "...no tak jim dej, když to, holka, chtěj...", přičemž ve zvláště ožehavých pasážích tlumila Andrea hlas do nesrozumitelného brumlání, zatímco Benny s Andym s očividný potěšením prožívali text i melodii. Zda jí při tom rudly tváře, nebylo v záři ohně vidět.
     Staral jsem se o oheň, a snažil se ho udržet v chodu, aby trochu svítil, ale aby byl současně co nejmenší, protože ďolík ve stráni byl malý, a před sálavým horkem odrážejícím se od travnatých stěn by nebylo kam utéci, a současně nenápadně studoval Suzi. Opírala se zády o dřevěnnou sedačku, ruce vražené do kapes celtovinových kraťasů, opálené nohy natažené pohodlně k ohništi, ve tváři něměnný polovážný, poloposměvačný výraz, a přestože se netvářila nijak odmítavě, z každého pohybu vyzařoval jistý odtažitý odstup.
     Andy hrál, s Lenkou v závěsu, "Cestu do ráje". Benny mi podal poloprázdnou lahev. Lokl jsem si a nabídl Suzi.
     Distignovaně upila, a pak mi s lehkým úsměvem lahev vrátila. Odhadl jsem zbývající množství rumu, a zauvažoval, jak rozdílně působí rum na mé přátele. Andy, normálně útočný extrovert s arogancí na rozdávání, čím víc se napije, tím víc se propadá do sebe, a mění se v příjemně sentimentálního introverta. Naopak, v Bennym budí alkohol utajeného extrovertního ďábla, kterému, když ožije, patří svět.
     Což se začínalo projevovat. Andy odložil kytaru a zapálil si fajfku. Přes oheň se přelila mdlá vůně parfémovaného holandského tabáku. Plameny líně plápolaly, kouř se linul v šikmé spirále kolem borových větví k hvědnatému nebi, a všichni poslouchali Bennyho jak se zaujetím vypráví mistrovsky podané prášilovské vandrácké historky, provázené kaskádou košilatých vtipů.
     Zažil jsem kdysi Bennyho, v těžším stavu opilosti, když nezvládl meruňkovici v zahradní restauraci v kempu na Balatonu. Svedl tehdy báječný půlhodinový kabaretní výstup ve čtyřech řečích, včetně lámané angličtiny (německy uměl dobře), výstup na který se postupně kolem shromáždil skoro celý kemp. Normálně nafoukaní němečtí a rakouští turisté, vědomí si vlastní vyjímečnosti, podložené tvrdostí jejich měny, se báječně bavili, a zahrnovali náš stůl pitivem, což mělo za následek, že po půlhodince se Benny zlil do němoty a zvadl za bouřlivého potlesku přítomných, čímž představení skončilo...
     Ochladilo se. Z tůně stoupající pára houstla, a v potrhaných chomáčích se líně valila v měsíční záři přes hráz do údolí. Podělil jsem se se Suzi o cigaretu, a společně jsme dorazili zbytek rumu v lahvi. Trošku jí zajiskřily oči, ale možná to byl jen odlesk od ohně.
     Benny odkudsi vyčaroval obrovskou polní lahev, v níž měl kupodivu docela slušný koňak, pravděpodobně kradený z rodinných zásob. Jeho táta šéfoval jakémusi podnikovému rekreačnímu zařízení v Beskydech.
     Andy to, pohodlně opřen o Lenčino rameno zkomentoval, že tohle prý je kámoš, když před námi zatají litr brandy. Benny jen zvedl obočí a podotkl, že jednak to jsou litry dva, a pak, toto je pravá medicinální brendy, a tahá ji s sebou coby součást "krapozy", neboli pravé skautské krabice poslední záchrany, a zeptav se řečnicky, kdože se nechce dát zachraňovat, doprovodil to bleskovou záplavou tak bláznivých řečí a nápadů, že se všichni dali do smíchu, při představě, co všechno spadá pod pojem "poslední záchrana".

Andy se rozchechtal, vzdal to, a začal si šeptat s Lenkou. Andrea se už nemohla ani smát, jen tiše s uslzenýma očima usrkávala brandy. Štěně se stulilo do klubíčka u dohořívajícího ohně a pozorovalo nás korálkovýma očima.
     Nenápadně jsem se zvedl, a kolem dohasínajícího ohně (dřevo už došlo) se vytratil směrem ke hrázi. Koncentrovaný mlžný opar se v potrhaných cárech zvolna sunul přes hráz. Stál jsem na konci hráze v měsíčním světle, a díval se do údolí.
     "Už tě to přestalo bavit?" Otočil jsem se. Stříbrná postava se zlatou svatozáří kolem hlavy, v mlžném oparu zvolna plynoucím kolem, si založenýma rukama objímala ramena, a měl jsem pocit, že mě odhaduje.
     "Proč ti vlastně říkají Hombre?" Vypadala, že je jí zima. Přehodil jsem jí přes ramena maskáčovou bundu.
    "Ani nevím. Když jsem začal jezdit s touhle partou, jaksi to vyplynulo samo od sebe. Řekl bych, že mí přátelé měli trošku problém, jak mě zařadit. Hombre znamená španělsky prostě člověk, nebo taky kamarád. Celkem neutrální oslovení."
    "Kamarád..." zopakovala tiše. "Pojď, sednem si támhle pod skálu. Dáš mi cigaretu?"
    "Bude ti tam za chvíli zima." upozornil jsem ji. "Voda je sice stále teplá, ale protahuje to, a je tu vlhko."
     Opět si mě vážně prohlédla: "Ať. Až mi bude zima, vrátíme se. Nebo skočíme do tůně."
    Neodpověděl jsem , protože se mi před očima rozběhl barevný film z dnešního odpoledne. Sluncem vyhřátý travnatý srpek pod skalami, tři protahující se najády, stále rychleji letící koláž záblesků slunce, nahých zad, a ňader zrcadlících se nad zvlněnou tmavou hladinou.
     "Dneska je úplněk, víš to?" nabídla mi zapálenou cigaretu.
     "Jo, je to myslím zřetelně vidět." zkomentoval jsem to neutrálně, vzhlédnuv k měsíci, protože mi nebylo jasné, kam míří. Nebrala mě v úvahu. "Úplněk je tradičně doba magických sil. Víly, tančící v šedivých cárech mlhy nad temnou hladinou, a lákající poutníky do záhuby." Potřásla zlatavou hřívou a vyfukla kouř do měsíčních paprsků filtrovaných přes smrkové větve.
     "Myslíš něco jako hejkal, vodník, bludičky, ohnivý pařez, jezinky, permoníci, nebo jezerní paní?" snažil jsem se udržet konversaci.
     Opřela se mi o rameno, a naklonila se, aby se mi mohla podívat zblízka do tváře a pronesla nečekaně střízlivě: "Vůbec ne. Jako dneska."
     V hlavě mi hlasitě zacvakalo jakési ozubené kolečko, zasunující se do záběru. Nejspíš jsem se netvářil zrovna moc vnímavě a inteligentně, protože Suzi zaklonila hlavu k nebi a začala se tiše smát.
     "No tak běž, a přines mi z verandy naší chaty ten velký modrý ručník. Ten je můj. Za chvíli bude půlnoc. Vykoupeme se. Počkám tu."
     Zaběhl jsem pro ručník, což byla ve skutečnosti obrovská froté usuška, zvíci ubrusu pro slavnostní blanket, a cestou ze zastavil u dohasínajícího ohně. Nebyla u něj ani noha, jen na hmatníku opuštěné kytary, opřené o sedátko visela Bennyho polní lahev. Zatřásl jsem s ní. Cosi zažbluňkalo. Konstatoval jsem, že ať si Andy myslí co chce, Benny je opravdu kámoš.
     Suzi pod skalou nebyla. Pak jsem zaslechl tichý smích, a otočil se. Na okraji tmavé tůně stála po pás ve vodě, na témž místě jako odpoledne, malá stříbrná víla, nahá prsa v měsíčním světle, a kaskádou blyštivých kapek mě zvala do vody: "Pojď, na co čekáš?"
     Nečekal jsem.
     Plavali jsme ve vrstvě teplé vody u hladiny přes tůň napříč, a cestou po sobě stříkali. Pokusil jsem se ji dohonit, ale Suzi plavala mnohem lépe, a v závěru přešla na kraula, a nechala mě daleko za sebou. Štvalo mě to, tak jsem se otočil na záda, šlapal vodu, splýval a sledoval měsíc zalejzající za ostroh, a umiňoval si, že se už nikdy nedám zlákat k závodu s holkou, co se zřejmě ve vodě narodila. Nakonec, co čekat od vodní víly, že jo?
    Když jsem dorazil ke břehu, klečela už na trávníku, zahalená do osušky, ždímala si mokré vlasy, a bez ostychu si mě prohlížela, jak se hrabu z vody. Polkl jsem osobní pokoření, našel si na trávníku džíny a s obtížemi se do nich nasoukal, snaže se při tom nevypadat moc buransky. Pak jsem si sedl vedle, a nastavil hlavu. Pobaveně poklekla, odvinula ze sebe kus té obrovské osušky, a vydrbala mi vlasy.
     "Spokojen, pane?"
     "Velice, ctěná gejšo. Sbalíme to?"
     "Jak si pán přeje."
     Posbírali jsme propriety, a vydali se přes hráz zpátky. Na ohništi v dolíku dohasínaly poslední rudé uhlíky.
     Našel jsem po hmatu Andyho kytaru. Andy musel být z tý černovlásky úplně mimo, když takhle nechal na pospas ranní rose svůj hýčkaný nástroj. Přemejšlel jsem, kde asi jsou. Nejspíš v podkroví té chajdy. Benny obsadil naši chajdu, to bylo jasný z toho, že mi tam nechal tu feldflašku s koňakem. Budu si teda muset od Zuzany vypůjčit pár dek, a najít si někde flek, kde přespat. Stoupal jsem po stráni, Andyho kytaru na rameni, Bennyho polní lahev mě tloukla do mokrých džínsů, a zvažoval, jak dalece si u Suzi stojím. Zda bude ta posměvačná stříbrná vodní víla ochotna strávit se mnou zbytek noci na dece pod borovicema. Pochyboval jsem o tom. V úvahách jsem dorazil na verandu dámské chaty, propletl se mezi nataženými šňůrami, pověsil Andyho kytaru na místo, kde na ni určitě nikdo nešlápne, a nahlédl popotevřenými dveřmi do interiéru.
     Suzi stála v nadýchaném froté županu stejné barvy jako osuška před zrcadlem vedle dveří, před sebou rozsvícenou mírně čmoudící petrolejku, a pročesávala si vlhké vlasy, které tak pozvolna nabývaly původní zlatavou barvu.
     "Suzi!" zavolal jsem tlumeně. Otočila se od zdrcadla s tím polovážným, poloposměvačným výrazem, a zkoumavě si mě změřila: "Proč nejdeš dál?"
     "Nechci je probudit." Kývl jsem hlavou nahoru k podkroví. "Chtěl jsem se jen zeptat, jestli bys mi nepůjčila deku z vašich zásob."
     Posměvačný výraz se kamsi ztratil, a Suzino obočí vylétlo do výšky, a tvář se jí na zlomek vteřiny změnila v bílou masku.
     "Deku?" Sklonila hlavu a zlatá kaskáda jí přikryla tvář. "Jistě. A proč?"
     Začal jsem poněkud nesouvisle vysvětlovat směr a smysl svých úvah o tom, kde budu trávit noc, včetně zdůvodnění, proč se nemohu jít vyspat na svůj kavalec. Naše chajda, byť rozměrově větší, neměla podkroví. Přerušila mě Suzi, která zaklonila hlavu a začala se smát. Pak zvážněla, hodila hřeben na poličku, a postavila se se založenýma rukama těsně přede mně. Byla o hlavu menší, ale posměvačná autorita z ní přímo sálala:
     "Podívej, kovboji, jseš opravdu dobrej a ohleduplnej kamarád, a to jméno, co ti dali, ti sedí." Lehce se ušklíbla.
     "Ale jinak jsi opravdu naprosto vedle. Lenka s tím tvým přítelem je pravděpodobně ve své chatě. V té kousek výš nahoře, víš? Takže tady je volno. To je jedna věc."

Napsal:  Hombré