napsala: Indy

Je chvilku před půl nocí, ale strašidelné už je to déle. Venku zuří tropická bouře a díky tomu, že máme plechovou střechu, jsme bohatší o bonusové zvukové efekty. Jako by nestačily ty návaly vody (člověk má pocit, že barák někdo šoupnul pod Niagarské vodopády), připočtěte si šumění stromů ve větru a řev vln, tříštících se o útesy. Když se zkazí počasí, tak to oceánem buší o zdejší černé pobřeží klidně dva tři dny nepřetržitě. Myslela jsem si, že mám šumění vln ráda, i nějaké vlnobití už jsem zažila, ale tři dny poslouchat ten řev, to je jak bydlet na přistávací dráze Ruzyňského letiště.

Do horního pokoje teče malou dírkou ve střeše a na terase se dělá louže zvící menšího moře. A to jsem po příjezdu nechápala ten pach plesniviny a vlhkosti zalezlý doslova všude. Teď už si umím představit, jak to tu asi musí vypadat v období dešťů.

Po příjezdu...

to jsme se vypotáceli zelení a nevyspaní do zdejšího vlhkého vedra s jediným zavazadlem, které se nám podařilo uhájit před „péčí“ zdejších aerolinek. Slečna v Praze nám ochotně poradila, že je rozumnější napsat zavazadla do Nairobi a tam si zařídit další. To ovšem asi slečna nebyla v Nairobi. Chvíli jsme tam hledali místo, kde bychom si mohli zařídit palubní vstupenky a zavazadla do Moroni, v letadle nám sice něco říkali, kdo kam a jak a proč, ale nebylo to úplně jasné a jednozdnačné. Při protloukání se letištěm jsme míjeli i nekonečnou frontu chudáků před nějakými přepážkami, musím říct, že jsem je upřímně litovala. Po posílání od čerta k ďáblu, různém vnucování víz a podobně jsme se ocitli na konci oné fronty i my. Jako lidé vycvičení ve stání frontovém, stáli jsme a čekali. Občas všemocní u přepážek volali cíle letů a lidé se hlásili bez ohledu na pořadí. Naše nervozita rostla přiměřeně tomu, jak se blížil čas odletu. Lidé před námi už pomalu dostávali hysterické záchvaty smíchu, když po hodině čekání neustále vyvolávali někoho ze zadních míst fronty. Čekání jsme vzdali pět minut před odletem letadla. Jen cesta na bránu trvala deset minut. Na bráně po nás chtěli palubní vstupenky. Když jsme krčili rameny a předložili elektronickou letenku, vypsali nám je ručně. Pak jsme mohli na prohlídku. Jo, nojo, já vím, že ty vidličky na langusty jsem do příručního zavazadla dala já, ale bylo toho balení na mě trochu moc a poslední den hrozný zmatek, byly v krabici a vůbec.... Prahou ale prošly, jen to chtěli vidět, Amsterodamem taky, no, ale soudruzi v Nairobi prostě měli funkci a tak jsme museli přeházet cenné věci do druhého kufru a poslat můj nový krásný Samsonitek v bagážovém prostoru, na pospas nešetrnému zacházení. Co na tom, že letadlo mělo už půl hodiny letět... ani zamknout jsme to nestihli. A to nemluvím o zbrani hromadného ničení, kterou se jim zdál být deštník...

Nu co, vyrazili jsme hledat letadlo. Chodili jsme po ploše od letadla k letadlu, vždycky nás poslali někam dál, že tam je to naše do Moroni. Blázinec. Když jsme ho našli, měla letuška problém s tím, že nemáme na palubních vstupenkách číslo sedadla. Absolutně nechápu proč, protože nikdo neseděl na původním svém sedadle. Než to stevardi ukočírovali, spočítali a podobně, nabralo letadlo zpoždění vpravdě africké. Odlétali jsme asi o hodinu později.

Abychom si opravdu potvrdili, že jsme v Africe (i když k tomu úplně stačilo porozhlédnout se po spolucestujících, jejich oděvy a tváře by nenechaly nikoho na pochybách) do Moroni s námi dorazilo jen to jediné zavazadlo, co jsme měli s sebou na palubě... tři nedorazila.

Deštivé počasí pokračuje

Venku zas muezzin svolává k modlitbě. Přes noc se mi tedy opravdu nechtělo vytírat a tak se v horním pokoji utvořila slušná louže a na terase dosáhla voda takové hloubky, že koťata do ní odmítala vstoupit. Takže můžu klidně psát dál. K životě bez zavazadel. Měla jsem sice původně v úmyslu dát do palubních zavazadel základní sestavu všech důležitých věcí, tak na týden. Jenže prímový předpis, který na palubě zapovězuje tekutiny, mi znemožňoval vzít sprchová mýdla, šampony... tak jsem vložila důvěru v aerolinie. Bohužel. Navíc jsme museli většinu oblečení přeházet do jednoho, abychom s sebou na palubu mohli vzít elektroniku původně rozvrženou do obou příručních. Takže jsme dorazili s kufrem plným elektroniky a naštěstí aspoň jednou uniformou. Jinak jen to, co jsme měli na sobě. V téhle vlhké teplé prádelně vážně prima. Nezbylo nám než neposlouchat znavené organismy volající po spánku a vyrazit na trh pořídit alespoň základní. Tzn. Pastu a kartáčky na zuby, mýdlo, deodoranty. Jirkovi nějaké kraťasy a pro mě šaty. Jak málo člověku stačí. Ze základny jsme dostali jednu osušku, povlečení. Ze začátku se Jirka holil samotnou čepelkou. Přiletěli jsme v sobotu, kufřík dorazil v úterý. Jedno velké zavazadlo téměř čtrnáct dní po příletu a to poslední vůbec.

Bylo to jak na Vánoce, když naše droboučká hospodyně přitáhla tu dvacetikilovou tašku... Bylo zřejmé, že ji někdo prohrabával. Že byla špinavá, o tom ani nemá cenu mluvit. Ovšem uvnitř se vystříkal celý velký Biolit a vylil jeden celý šampon. Ale stejně jsme měli radost, najednou se náš majetek rozrostl J ovšem poněkud bizardně. Z příborů dorazily jen nože, z rychlovarné konvice jen spodek... dodnes nevím, co bylo v té druhé tašce a co zůstalo za nehty bagážistům. Pro ty by to taky byly Vánoce, pokud by je ovšem slavili... Ručníky, povlečení, prostěradlo, osušky, ochrana na matraci, polštáře, krajkové šaty, dlouhá bílá sukně, šaty, co mi přivezl brácha z Bali, krásný velký šátek z Egypta, Jirkovy parádní nové boty k uniformě, staré pantofle... nojo, no. Naštěstí tu zbylo něco po Honzovi, tak nejsme nuzáci J

I tak bylo super, mít na sobě zas jiné oblečení. Konečně jsem mohla vyzkoušet, jestli tu protivnou kopřivku, která se mi objevila krátce po příjezdu, nemají na svědomí ty místní batikované šatičky. Byla by to škoda, jsou vzdušné a moc pohodlné... Díky kopřivce mi alespoň nebylo líto, že jsme byli bez plavek. Čtrnáct dní jsme u moře a jsme bílí jak běloši J.

Teď už jsme do barvy, chodíme na pláž, když je nálada a počasí. Velmi často se to jako na potvoru zatáhne zrovna když se chceme chystat.

Pláž

Pláž je kousek odtud pěšky. Patří k hotelu, který se teď rekonstruuje a na sezonu ho chtějí otevřít. Hlídají to sice security, ale my díky barvě kůže jsme něco jako VIP. Je super, že většinou máme celou plážičku pro sebe. Není divu, místní se opalovat nemusí a ti, co jim přijeli mistrovat, pracují, na opalování nemají čas. Jsou to arabové, snad ze Sýrie. Na pláži jsou vraky lodí a slunečníků a zajíždějí sem rybáři při odlivu. Je vidět, že hotel ještě nefunguje, to to tu bude vypadat jinak. Zrovna včera jsme viděli, jak jeden vrak člunu odvážejí. Škoda, nestihla jsem si odšroubovat to chromované kormidelní kolo s tím krásným knoflíkem J. Takže na pláži jsme více méně sami, ALE kolem je spousta dělníků a já nejen jediná bílá, ale jediná vůbec ženská, a k tomu se ještě svlékám.... oni jsou všichni muslimové a když se v neděli sejdou na pláži a holky jdou vyjímečně do vody, (jsou to většinou opravdu ještě holky) mají triko a kraťasy. Takže se musím obrnit proti spoustě pohledů... je to vždycky něco za něco... Až bude hotel otevřený, bude na pláži spousta bělochů a řvoucích dětiček a asi budeme muset platit... zase tu ale budou funkční slunečníky, bar a půjčovna loděk

Lodě

Rybáři jezdí na tradičních loďkách z jednoho kmene, které mají po stranách přídatnou vyrovnávací konstrukci. Pod stromy u pláže dokonce jednu vyrábějí. Loďky jsou hodně těžké, takže když je chtějí vytáhnout za odlivu nad čáru přílivu, je potřeba pomocníků. Toho využívají zdejší chlapci. Pomůžou a pak vydyndají něco od rybáře z úlovku. Rybáři mají zvláštní zvyk. Rybaří v houfu. Třeba dvacet lodí na jednom místě. Nechápu, jak můžou něco ulovit... Nejčastěji houf vídáme u městské pláže.

Město

Je roztažené podél hlavní cesty. Cesta je sice asfaltovaná, ale s četnými obrovskými dírami. Chodníky jako takové tu člověk nenajde, občas je tu trochu místa i pro chodce, ale jinak se chodí po neexistující krajnici,(chodí většinou vpravo) chodci se proplétají mezi auty, správný chaos. Občas nějaké kozy nebo kráva. Každý si zastaví, kde je mu libo, klidně když se potkají dva protijedoucí známí, zabrzdí a pokecají... Když jezdíme na nákup, můžeme vidět zdejší domy, od paláců po chýše, přísilniční prodavače, obchůdky v plechových boudách, muže myjící se u mešit, ženy shromážděné u vodovodu s prádlem...

Nákupy

Většina věcí je dovážena a tomu odpovídá i cena. Zajímavé je, že některé věci, který je našinec zvyklý vídat výhradně v chladícím boxu, ho tady nepotřebuje. Prý je to díky tomu, že pro Afriku se vyrábí ve speciální úpravě... no, doufám, že nejsou napěchované nepovolenými éčky... Například majonéza a tavené sýry. Vejce tu taky mají mimo chladnice. Čokoládu tam dávají jen v těch lepších obchodech... Platit se může zdejšími Komorskými franky nebo v eurech. Docela dobře se to počítá, koruna je dvacet franků. Takže když krabice mléka stojí tisícovku, znamená to, že je za padesát... Luxusní vymoženosti jsou tu nejdražší... čokolády, sušenky, speciální mouka na chleba, dovážené jogurty... už jsem se naučila jíst místní, nejsou špatné. Při prvním nákupu mě krapet vyděsilo, že víčko je jen jednoduše přes kelímek přehrnuté (asi jako celofán na babiččině zavařenině, ale ta tam měla aspoň gumičku).

Jako by mě slyšeli, začali najednou víčka přivařovat, jako je to zvykem v našich zemích, ale stejně to není nijak precizní (jsme přeci v Africe, že) takže to vyjde na stejno. Chleba je tu ve francouzském stylu, to znamená, že prakticky seženete jen veku, která je už druhý den gumová a třetí den na vyhození. Podařilo se mi sehnat droždí – ovšem sušené a jen v půl kilovém balení – ale první chleba nebyl dobrý... narazila jsem pak na mouku speciálně na chleba, ovšem bílý – a bylo to lepší. Musím si najít na internetu překlady některých věcí z francouzštiny, abych byla moudřejší

Lidé

Nakupovat chodíme do obchodů většinou indických obchodníků, umí anglicky. Jako v bývalé kolonii francouzské, umí většina obyvatel francouzsky, ale obávám se, že hodně z nich asi na takové úrovni jako já, tzn. Dobrý den, večer, děkuji, prosím a oblíbené dobrý? „sava“? Místní obyvatelé jsou muslimové. Muezzinové nám to nenechávají zapomenout šestkrát denně se z obou stran domu ozývá vyvolávání. Ovšem to jim nebrání například v pití alkoholu. Hlavně je to vidět u těch známých, kteří studovali v Rusku. Ženy chodí v různém stupni zahalení. Někdy prostovlasé, někdy s přehozeným šátkem, někdy zavinuté. V oblečení si člověk všimne obliby zavíjení se do velkého pestrého kusu látky. Velmi časté a pro nás exotické, je nošení břemen na hlavě. Co je nepřehlédnutelné, je užívání snad hlinkových nebo jakých masek, normálně na ulici. Snad je to z krášlících účelů. Váže se k tomu jedna veselá historka, kterak šel pilot Sergej, tehdy zdejší nováček, už za soumraku z pláže a potkal takovou ženu, ze které svítila jen maska  dodnes se směje, že si myslel, že jde pro něj smrtka J Zdejší obyvatelstvo je míšené, ostrovy byly dlouhou dobu i pirátské. Převažuje tu pleť tmavá, rysy ovlivněné černošskými geny, ale potkáte tu i Indy a Araby. Bělochů je tu jen pár, nějací Rusové, Francouzi, potkali jsme i americké vojáky.

Dům

Náš dům je součástí jakéhosi areálu čtyř domů ve velké zahradě ve svahu. Největší a nejlepší patří majitelům, Indům. Další co se týče „luxusu“ je náš, pak firemní základna a nakonec domek u brány. Muhammad je zahradník a hlídač, Jirkovi je někam do pasu J. My a rodina ve vedlejším domečku bydlíme hned nad silnicí, „užíváme“ si nejvíc jejího ruchu. (Nejvíc „miluju“ když chci ještě spát a venku před domem na sebe povykují skupiny poutníků, kterých je silnice plná, protože doprava po vlastních je tu velmi rozšířená) Pak je taky moc prima, když v chýši pod silnicí něco pálí, nejlépe odpadky, to nám pak jde kouř na terasu a do domu. Okna jsou z proužků skel a i kdyby se zavřela, netěsnila by, tak je rozumnější nechat je otevřená, aby vzduch domem proudil.

Dům rozhodně není špatný, ale nemůžeme očekávat preciznost evropskou (i když ani v Evropě to často není úplně ono, že?) terasa není dobře vyspádovaná, takže se na ní tvoří louže. Okapy nestíhají brát vodu, a tak teče i po sloupech terasy. Častým jevem jsou tu vlhké zdi s olupující se omítkou a plísní. Najdeme je jak v koupelně, tak na terase a v horním pokoji. Když jsme se nastěhovali, měl za sebou dům období dešťů a delší neobydlenosti, všechno bylo načichlé vlhkostí a plísní... postupem času díky větrání okny, slunění matrací, praní polštářů a podobně, podařilo se to nejhorší vypudit... Pavouků je tu spousta a tak i po měsíci lze narazit na pavučinu, která doposud unikala pozornosti. Gekoni jsou spolubydlící, kteří nevadí. Zhruba měsíc mi trvalo poumývat dům a vydrhnout zamatlané části do stavu, který mi nepřipadá odpuzující. Ono takové mraveniště v kuchyni opravdu není moc žádoucí J Ovšem nemůžete si to představovat jako úklid doma, tady člověk zamete a cítí se jak po maratonu, minimálně je tak mokrý... I když postupem času se venkovní vlhkost snižuje a je tu tedy mnohem snesitelněji.

Sice nám stojí v koupelně pračka, ale nefunguje. Pilotům pere hospodyně, ale přece nebudu dávat své prádlo (zvlášť spodní) někomu cizímu na praní, a než bych to donesla nahoru a zpátky, už je kus práce hotové. Zvlášť v prvních dnech, kdy jsme točili jen pár kousků, jsem měla ruce v lavoru pořád. Teď tak obden. Jedny ponožky a dvoje kalhotky vskutku není moc velká zásoba J tak ponožky nenosím. Jirka zas nemá jiné boty než tenisky. Taky moc prima. Chodí tedy doma bos a musí si pak mýt černé nohy

Voda

Voda do domů proudí z rezervoárů. Taky už máme za sebou zkušenost, když nám došla. Nic moc. To se pak objedná cisterna a přiveze. Taky už byl u nás instalatér a po jeho zásahu najednou začala téct voda proudem i z kohoutku v kuchyni. A to jsem si myslela, že jsou zarostlé trubky. Jo, houbičky. Stačilo odšroubovat spršku a vyndat z ní kus igelitu, který znemožňoval průtok. Raději si nepředstavovat, jak to v tom tanku na vodu vypadá, zvláště když pak instalatér vypreparoval z přívodní trubky v koupelně chuchvlec snad gumy nebo čeho... fuj...

Tu vodu nepijeme ani převařenou, i když na základně tak fungují běžně. I zuby si raději čistíme balenou. Ona je ta přivážená voda totiž de facto dešťovka, řeky tu nejsou a všude samá skála. Když ovšem prší, jsou to ohromné přívaly. I ze střechy se po pár chvílích dá odchytávat čistá voda... ale co s ní, že. Kdyby si tu člověk pořídil sud, akorát by vytvořil líheň komárů...

Komáři

Opravdu jsou nejotravnější před setměním a v noci. Slunce zapadá kolem šesté a pak už je to rychlé. Repelenty od paní doktorky jsou opravdu dobré. Do domu se nějakými škvírami ty potvory občas dostanou, tak spíme raději pod sítí. I když Jirka brblá, že mu je pod ní horko. Raid do zásuvky tu nefunguje.

Elektřina

Tady na ostrově se elektřina vyrábí pomocí naftových motorů. Když je moc vedro a velký odběr, tak to občas spadne. Už jsme si zvykli, všude po ruce máme svíčky a baterky. Klimatizaci nepoužíváme, trouba je na plyn, jen lednici musíme méně otvírat. Když je to jen místní, stačí čtvrt hodinky počkat, až přehřátí ochladne a pak to může někdo z kluků zas nahodit, spínač je na sloupu na zahradě, pro celou čtvrť. Když je to celkové, je to většinou na dýl. Nebo to taky může být tím, že nám vypršely jednotky a vypnul se jen náš dům. Když se to stalo poprvé, divili jsme se, jak dlouho ten výpadek trvá... vlastně i podruhé J máme elektřinu předplacenou na kartu, která se podobá telefonní. Nějaký nájemník před námi měl špatnou platební morálku, tak jsme dopadli takhle...

Společnost

Na základně bydlí dva piloti a inženýr, Rusové. První pilot Sergej, prímový komunikativní chlapík, který by mohl být i elegantním plejbojem, kdyby nenosil kalhoty tak zatraceně vysoko. Igor, druhý pilot, bodrý hlasitý pořízek. Pavel Petrovič akurátní inženýr, z posádky nejstarší, kolem šedesátky. Afrika je prý mnohem příjemnější pro srdeční systém díky absenci tlakových front... No a doma mám Jirku. Samí chlapi. S hospodyní si moc nepokecáme, jazyková bariéra nám to nedovoluje. Když se bavím s holkama na netu, ptají se, jestli tu mám nějakou kamarádku. Ani mi nechybí, po síti to stačí J i když když se tu zjevila , ruska, která tu žije s místním manželem, překvapilo mě, jakou mi to udělalo radost J Ale viděly jsme se jen jednou. Snad se časem dáme víc dohromady, ono to tu bez auta moc nejde, chodit přes celé město pěšky není pro někoho, kdo není místní a navíc je bílý, zrovna nejlepší způsob dopravy. Chlapci létají každý den kromě neděle a to bývají unavení a tak se hlavní zábava koncentruje do sobotního večera. Už se tu slavily ruské Velikonoce, Jirkův svátek, dělali se raci – což se spojilo s prvním pozváním do našeho domu, příští víkend máme domluvené grilování chobotnice na pláži. Byli jsme se podívat ve zdejším nočním klubu a mají tu i pár restaurací. Jednu máme po cestě na pláž, je z ní i vidět. Už jsme ji ozkoušeli.

No a společnost nám dělají i kočky. Rusové si ochočují dvě dospělé, k nám začala chodit taková jedna malá, co neustále mňouká. Pak se tu objevila dvě malá koťata a když ochutnala granule, už zůstala J Kňoura po tom měsíci s námi už vypadá jako velká kočka, ale pořád se nás ještě bojí a nemazlí se. Trochu se to taky zhoršilo tím, jak jsem ji hlídala, aby něco neudělala mrňousům. Ti nejdřív utíkali, ale dali se mnohem lépe odchytávat a teď už si zvykli. Jsou to dva kocourci kapesního vydání a je to lepší než televize. (tu stejně nemáme, stačí ta, co je na základně, stejně je většina programů ve francouzštině) Doufala jsem, že když se Kňoura zabaví s kamarády, přestane to nervy drásající neustálé mňoukání. Přežili jsme boje o teritoria, už zjistila, že píďata nejsou na lovení, ale že se s nimi dá i hrát a vypadá to, že si na sebe zvyknou. Prckové jsou kost a kůže, ale pilně pracují na tom, aby se to změnilo. Papají, spinkají... a taky kakají... záchody si udělaly z květináčů na terase L budeme je muset odstěhovat, aby si zvykli chodit na zahradu...

Mraky odpluly, svítí sluníčko a fouká teplý vítr. Všechno pomalu usychá a je škoda sedět u počítače. Krom toho mě už nic moc nenapadá, takže by Vám to už mohlo stačit, ne?

            Třeba zas za měsíc napíšu další sebrané dojmy

 - Indy -