Zmýlená neplatí

Pacinda

Měl vohromnýho psa a vlasy, co je všechny holky záviděly. Na hřbetě neměl víc jar, než kolik mívají kluci vylezlí po devítiletým mučení  ze školy  a kteří právě načuchávají životu.

Jezdívalo jich v ten čas sedm a měli nejhezčí totem v okruhu 5 mil. Jména si dávali snad po všech nejslavnějších mužích Divokého Západu, jenom von byl furt Honza.

Přicházely a odcházely podzimky, přicházely a odcházely squaw. Honza si však k totemu žádnou nikdy nepřived. Do noci zpívala jeho, léty poznamenaná  kytara. Když pak k ránu usínali schouleni v náruči svých plavovlásek, Honza ještě dlouho koukal do vohně a u nohou měl stočenýho toho svýho hafana, co se ho všechny holky bály.

A pak přišel pátek, kdy Honza nepřijel. Druhej, třetí pátek a Honza nikde. Dřív si snad nikdo neuvědomoval, jak jim to jeho nesmělý Ahoj a to jeho brnkání bude chybět.

Bylo to zrovinka takhle začátkem května , už se skoro zapomnělo koukat na třetí zastávce, jestli Honza nenastoupí. Ale tentokrát jel. A bez psa. Místo něho táhl za ruku děsně krásnou holku. Pitomě se usmál:

"Kucí já fakt dřív nemoh. A tohle je Helena."

V tu chvíli nikomu nevadilo, že je v cicilu a že neumí podat ruku a zalomit palec. Zubili se na něj a na ní a snažili se vypadat hodně vtipně. Tak s nima byla asi pětkrát.

Jednou přijela Helena sama, bez Honzy. "Von má prej chřipku nebo co".A tak šli. A protože to bylo ještě flák cesty a Rudej strejda na nebi si vzal za úkol je vysušit z povrchu zemskýho - zapadli do hospody. Hodina, druhá, třetí.. a nikomu se nechtělo balit a jít hledat flek na spaní. Konečně se sebrali a šli.

"Kde je Helena?" zeptal se kdosi. Seděla na lavičce venku a s úplně cizím klukem v civilu s něčemu se hrozně hihňali. Votočila se:

"Kluci bežte napřed, já Vás doženu."

Ozval se hluk motoru. Honza! Za chvilku doběhl i ten jeho vohromný hafan. Honza koukne na Helenu s tím cápkem a na kamarády. Hvízdnul na psa a s tím svým nesmělým hláskem zakoktal:

"Ahoj kucí, tak já už zase jedu.."

Rozběhli jsme se za ním. Do tmy však zablikaly vodrazovky jeho motorky a štěkot psa se pomíchal se zvukem motoru. Někde u Berouna mu selhaly nervy nebo brzdy a napařil to přímo do sloupu. Už mu nikdo nemohl vysvětlit, že ten kluk co byl s Helenou je její brácha. Honza měl ten nejuřvanější funus, na kterým kdo kdy byl. Zůstal po něm jen ten jeho vohromnej pes.

Pacinda