Pohlednice – Druhá Tráva

Robert Křesťan

Z cest mých po světě se vracím moje lásky

v botách z Mexika a v blůze z Valencie

jež se přimyká jak prsty světlovlásky

k mojí hrudi tam kde temně srdce bije

Sklenku z Place Pigalle a snítku manzanity

jak jen pršelo jak hořely mi líce

bylo přetěžké v slova změnit city

a všechny krásy světa vplést do pohlednice

R: Včera navečer mne objímala žena

   ale znělo to jako když potápí se loď

   a pak zmizela a s ní barva neproměnna

   kde se skrýváš družko hadů

   krásná prý neznámá  snad v sklepích Stalingradu

   v bílých zdech Alama? Jen pojď

Z cest mých po světě se vracím zase domů

plný tequily od Tehuantepecké šíje  

sám a opilý a nepodobný tomu

kdo si čechrával svá pírka ironie

Křížek z kláštera tam na Athoské hoře

srdcem v Cles a duší ve španělské botě

kdy mi nesmírné a nenechavé moře  

je jen průvodčím vší touhy po životě

Včera navečer jsem zamknul na petlici

to že nikomu nic není do mé samoty

jen jedna píseň pořád cloumá okenicí

tenkrát v krčmě v Nikopoli nebo snad v Samaře

mi ji voják s bílou holí vykřičel do tváře

Bude noc - Amiens se barví dozlatova

píšu o loďkách na slavné řece Sommě

přitom netuším zda veškerá ta slova

nejsou jen pochybnosti o tobě a o mně A ty?