EXPEDICE AMERIKA A HAWAII 1998

         Na velkém vandru Amerikou v podzimu 98, jsme já a Čarodějka - Proboštov s Tumyškou - Kamenic. Šenov, přistáli v Honolulu. Po třítýdením putování na západ od Rocky Moutain. Čekalo nás sedm dní, na pro nás absolutně neznámých ostrovech hawajských. To, co se dalo u nás o nich sehnat, bylo buď kusé  nebo komerční nebo v jiných jazycích. Nejprve trochu geografie. Ostrovy se nacházejí v Pacifickém oceánu a skládají se ze sedmi hlavních a spousty menších. Na globusu a taky časově, jsou přesně na půl cesty kolem světa. Je-li u nás půlnoc, tam právě obědváte. Jinak je Hawaii trochu blíže rovníku v tropickém pásmu. Nicméně dost záleží na tom,  jak vysoko jste nad mořem, ale o tom později...........
        Takže z L.A. odlétáme ze čtyřhodinovým spožděním (tech. závada na letadle). V Honolulu, nedaleko potopené lodi Arizona, přistáváme po asi pětihodinovém letu. Škoda že bylo 21h., pokud by se přidala jedna hoďka, aliance KLM-NORD WEST by nám musela zaplatit nějaký motel. Nejsem mněkoň, ale po týdnu na zaprášený poušti by to chtělo sprchu. Totiž ve 22h. zavírala půjčovna aut DOLLAR a bezprizorný zákazníky amíci rozhodně nenechaj. Po boji v půjčovně (chtěli zálohu, nic jsem jim nedal), přes naše pojištění proti havárce do milionu dollarů, odjíždíme. Jsme konečně zas v bílém Dodge Neonu, jen značka má v názvu jinej stát unie. Jo, kdo si myslí, že na letišti každej dostává věnec na krk, je na omylu. Musí se platit, umělej je levnější (2 dol. kus). Na všech ostrovech je snížená rychlost (80 km/h). Jen na Oahu se dá jet rychleji díky dálnici. My právě tady jsme, ale plazíme se městem (Honolulu má asi 500000 obyvatel). Pláž Waikiki se někam ztratila a navíc máme problém opět s posunem času. V těle Californskej a na ručičkách o dvě víc. Krom toho je děsná prádelna. Za městem jsou útesy a pak pláže. Po úvahách kam až asi dosáhne příliv usínáme. Leč není nám přáno či naopak. Probouzí nás policajt a že prý můžeme mít problémy. Když se ho Čarodějka zeptá jaký, ukáže polda mezinárodní posunek, u nás známej z filmu "Pane vy jste vdova". To uznáváme a radši jedem dál. Přeci jen nedaleko je kemp, a tak mezi keři usínáme. Pod širákem, stan nemá cenu stavět, spím pod dekou...........
        Slunce pere jako blázen a jediná útěcha je oceán. Dost velký vlny, abysme se báli. Za pár dní zjišťujem, že byl výjimečně klidný. Na seznámenou jsem dostal přes nohy nějakým kusem chapadla medůzy. Pálilo to ještě večer. V kempu je sociálka jen se studenou, ale celý je zdarma. Později zjišťujem, že na ostrovech jsou všechny státní kempy zdarma (jak na pobřeží, tak v národních parkách). Jen vám nesní vadit místní původní polynézané. Oni si vás nevšímají a vegetěj ve svých stanech. Pohoda. V noci jsme jeli kolem vodního světa a tak zvědavi, přes to že si připadám chvílemi jak hranolka na pánvi, vyrážíme. Cena za vstup je poměrně velká, ale zde je všechno dražší, takže jdem. Na prvním představení na nás mávají tučňáci, na dalším lachtani, pak řvou při krmení mroži a pořád dokola. Typický amíci žerou popkorny a typický japončíci všechno fotěj. Do toho všude pobíhá halda americko-japonskejch dětí a jsou hrozně nevychovaný. Jejich pradědové by se asi divili. Před tím se dá utýct jen do akvária. Tak ukazuju holkám, co všechno jedí v konzervách. Já lituji sympatické sardinky. Krom toho tam potápěč krmí rejnoky. Jedeme nazpět na letiště, zjistit něco o lodi či letadlu na Big Island, neboli jen Havaii.
         Tak se jmenuje v souostroví největší kus, který je zajímavý hlavně: kytkama a neméně tekoucí věcí přímo ze sopky. Zjišťujeme, že se tam jen lítá, do dneška tomu nevěřím. Při té příležitosti jsme dostali pokutu od letištní ochranky, za špatné parkování. Bloček ve tvaru dopisu se měl otevřít, napsat do něj číslo kred. karty a poslat. Do patnácti dnů $15, potom $35. Jelikož jsme neměli ani jeden kreditku, zůstal dluh nezaplacen. Škoda jen, že to bylo vše na mé jméno. Otravná ochranka zůstala za námi a my jeli vstříc Polynéskému kulturnímu centru na druhym konci ostrova. Cestou proběhl nákup, až na drahotu v pohodě. A taky na nás mávali ňácí lidé u silnice  s transparentama, někteří tancovali. Po velkém šrotování v hlavě jsem pochopil, že asi mají volební kampaň do senátu do Washingtonu. Trochu na český poměry z ruky. U centra zjišťujeme zavíračku, už byla, takže zítra. Káťa usíná a já to valím už na naše staré místo. Přišel ale opravdu neskutečnej tropickej liják (myslel jsem si to). Nebylo vidět na krok a to dodge má dost výkonný stěrače. Naštěstí to byla jen přeháňka a brzo se vyčasilo. Byla nádherná noc, já se opíral o něco, co vypadalo jako palma, a pozoroval vlny na oceánu. Nekecám, jako barák. Dnes už pod stanem a bacha na liják...................
        Je zase úmorný vedro. Jedeme přes Honolulu, jinou cestou, kvůli poznání i jiné části než východu ostrova. Je to ještě daleko, na hawajiské poměry a nacházíme uprostřed ostrova turistickou atrakci, pěstitel nejen banánů Dole zde má návštěvnické centrum. Všechno co si může představit člověk z banánů a taky ananasů. To znamená bombóny, dorty a taky kusy přímo z pole. Později na trhu, na Big Islandu kupujem o polovinu levnější. No není nad to nakupovat přímo od zdroje, tedy my ne, to bláznivý japončíci.     Jediný, co nás zaujalo, byli takový makety, již zmiňovaných plodin,  s otvorem na hlavu. Vlastně nejen to, taky ananasový pole, kterého si nikdo nevšímal a na kterém zářily nádherný kusance na krásné řvavě červené hlíně. Inu, jinej kraj, jinej mrav. U nás by rozhodně nevydržely. Jedeme dál. Nikde však není tak hezky jako na našem spacím místě. No a jsme u centra. Můžeme vstoupit. Poprvé a naposled kupujem exkluzivní vstupenku, která zahrnuje: prohlídku všech umělých ostrovů, přičemž každý zastupuje jedno souostroví od Nového Zélandu, přes Fidži po Havaii. Dále pak se za ní dá královsky najíst a pak 1,5 hodinové představení domorodců, polynézanů. No přejedl jsem se tak, až mi bylo těžko od žaludku. Není divu, poslední pořádný jídlo podávali v letadle a z krájenýho chleba, možná mi bylo nanic z něj. Zkrátka tři talíře mi nestačily a smíchat euroamerická jídla s těmi od jinud se nemá, zvlášť nebezpečný jsou amarouny. Večerní představení  bylo fajn, pořád tam běhali s oštěpama a ženský zpívaly. Nejlepší vystoupení, házečka s ohněm, stálo zato, pro holky nejlepší focení s tetovanou hvězdou. No, musíme stíhat vrátit auto, to se nám daří. Kam teď složíme hlavu uprostřed velkoměsta? Řešení není ani tak těžké, kupujem letenku (105 $) a uleháme na trávníku v letištním areálu pod nájezdem pro auta, jak romantické. Ještě jeden nepřítel,  krom lidí, nám tu hrozí. K ránu mohou zapnout zavlažovače a tak nejbližší zakrejváme českym ešusem, ten si s ním hravě poradí. Ve čtyři budík a v půl páté sedíme v letadle. Jsou děsný mraky, ostatní ostrovy mají smůlu, nevomrknem je.  Za hodinku a kousek rolujem celkem v pohodě po ranveji. Třista kiláků jak nic. Letiště je brzo prázdné, první menší jak Ruzyně, je to opravdovej zapadákov. A tak si pod obratníkem raka, tedy v nefalšovaných tropech, děláme na liháči snídani, což je atrakce pro místní metaře. No co, nám je dobře.......................
    Pokračování v příštím čísle.
    - FRENKY