EXPEDICE AMERIKA A HAWAII 1998 - II

Bereme svoje těla a šlapeme do Hila, tak se zove to město nedaleko letiště. Je nám však za těžko tahat své bágly na sobě, jedem taxíkem. Navštěvujeme úřad místní, leč k ničemu. Totiž v jakési poučce jsem se dočetl, že je třeba přihlásit se kvůli kempu na pobyt. Jenže stejně jsme nenašli ten správný kancl. Takže tuto informaci nemohu potvrdit ani vyvrátit. Hilo je asi jako Lovosice, malý a dlouhý. Vlny oceánu buší do hráze kousek za autobusákem, poznenáhlu přichází liják velikej. Řeka vody teče kolem nás a bezzubé bábě staré na informacích, která pochází odkudsi z Číny, je prdlajs rozumět. Pak přeci jen zjišťujeme, že autobus do Vulkána jede. Problém je v četnosti jeho jízd. Jezdí jen jeden denně a zrovna večer. Škoda že je skoro ráno. Čas krátíme nákupy a následným požíráním.......
   Cesta se klikatí do hor, přes lesy až k Vulkánu. Ještě kousek dál je zastávka u kempu. Odbočka v pustině. Stavíme stan a rychle k okraji sopky Kilauea. Je jediná činná sopka na ostrovech a v jejím srdci má přebývat Bohyně, jež stvořila tuto část země. Okraj kráteru je nedaleko, jenže je skoro tma. Dešťové mraky se hrozivě valí a ostrej vítr nás neustále bičuje. Přes to všechno na chvilku spatřujeme místo, kde to bufá. Ale zpátky. V kempu je taková veliká střecha a pod ní pět velkých stolů. Toto místo se stává, ač to ještě netušíme, naším útočištěm pro zbytek expedice. Z jedné strany byla dokonce i stěna a v ní malinkej krb. Nějací lidé se u něj hřáli. Vzal jsem flašku rumu, ještě z domova a přisedli jsme. Mezinárodní slovíčka s alkoholem udělají svoje, je to stejný jako u nás. Sešlo se nás tam pár na velkém ostrově. Zvláštní skladba, no posuďte sami: Rakušan z Insbruku, Němec od Míšně, naturalizovaná Američanka, dříve Němka, z Arizony, Francouz Marek a naše maličkosti, noc byla dlouhá, rumí....
   Ráno ještě furt prší a tak se vydáváme do zahrad zpátky k Hilu. Kámoš od Míšně nás sveze, vrací se domu. Jako nadšenci platíme vstupné a zjišťujeme, že zahrada nemá ploty. Nicméně stojí to za to. Pro ty, co tam pojedou, ještě název: Nani Mau Gardens. Já hlavně obdivoval Evropskou zahradu, hroznej co? V konkurenci celého světa stála za řeč ještě spousta věcí. Například Frňákovník, Orchidejová zahrada a taky Japonská zahrada. Když jsme u těch Japonců, nějací mne požádali o vyfocení, já svolil, udělal onen akt a pak se mi k mému úžasu uklonili. Úžasnej svět. Já, abych nevypadal blbě, se uklonil samozřejmě taky. Ještě jsem si zabimbal na japonský zvon a pak už nás to táhlo zase nazpět k sopce. Vzdálenost našich těl od ní nám pomohl překonat autostop. Zaručeně funguje i na Hawaii. Dvě auta a jsme u dalších zahrad, jež byli zrovna zavřené: Orchid Gardens. Odtud už je to nedaleko do návštěvnického centra Vulkánu. Cestou se na nás zubila stará láva. V centru mne zdrtila zpráva, že v kráteru není momentálně žádná čerstvá na živo. Potvůrka si našla cestu podzemím až k oceánu. Dolu sice vede silnice, ale protože je přerušená, právě lávou, mnoho aut tam nepojede. Tak aspoň sleduji hafo filmů o ní a pak už je čas jít. Kousek cesty jdeme taky po Krater Rim Draivu, holky obdivují malé orchideje, které rostou všude kolem a mně se v hlavě honí něco o sopce a taky o tom, že bych sem snad ani nejel a pak jak to přece jen nějak udělat. Druhou noc na Velkém Ostrově pijeme pro změnu nějaký místní bílý rum, který odněkud vytáhli naši přátelé. Konečně mám nápad. Můj návrh na pučení auta bere Marek za svůj.........
   Ráno mu u autobusu máváme a za čas už míříme v půjčeným Fordu na Khonu. Míjí nás neskutečné útvary různě staré lávy. Náhle, kde se vzal, tu se vzal, americký vojáček. Bereme stopaře.
    Do Naalehu. Nedaleko od něj je takovej malej kostel a vedle něj stejně velkej brontosaurus, to se může stát jen ve státech. Stále míříme na nejjižnější místo celého souostroví, jménem Ka Lae.
    Cesta je dávno nezpevněná a čím dál menší. Kousek za větrnou elektrárnou a stádem černých krav, málem končí ve vlnách. Ještě o něco dál po pobřeží má být pláž se zeleným pískem.     
       Leč dál je to na džíp a ten nemáme. Človíčkové odtud jdoucí, nám povídají o hodině cesty. Tolik času však není. Jedem alespoň na černou Punaluu Beach. Tam se dějou divné věci. Obrovské želvy vykukují ze zálivu. A dokonce jedna spí na písku. Nejradši bych se svezl. Ale to už zase uháníme dál, do místa zvaného Pahala. Ještě než dojedeme před Budhův klášter, sbíráme makadamijenské ořechy. Pochoutku s nerozbitnou skořápkou. Klášter je malinkej, ale úžasnej. Obrázek Dalajlámuv se usmívá kousek od oltáře a ze všeho sálá jakási neznámá pohoda. Marek se ptá na možnost přespání. Jde to za 14$. Jako v kempu na pevnině, tady máme ten náš zadarmo. S díky odmítáme. Naše cesta vede zpátky ke kráteru. Přesně na vrcholu sedí mrak a vydatně prší. Káťa chce vidět Lava Tube, což jsou takové chodby, jež zbyly v zemi po lávě. V okolí vstupu jsou zachovalé zbytky deštného pralesa. Prší a tak honem do díry. Osvětlená část je krátká, ale za mříží je pokračování. Opravdu moc přitažlivé, jdeme dál do tmy. Nevím, kolik jsme ušli, ale asi tak po půl hodině chůze jsme došli do většího sálu kde padal strop. Tím pro nás dobrodrůžo v podzemí skončilo. Zbývá ještě dojet asi 30 km k místu, kde vyvěrá láva. V noci je to prý lépe vidět. Na konci silnice, kterou spolkl magmat v roce 1983, je bouda a jakési výchozí místo pro poutníky za lávou. Ona je delší dobu všude, ale tady je to teprve pořádný maso. Mrholí a my se přece jen vydáváme na cestu do lávového pole; je něco kolem půlnoci. Stezka není, jen vzdálenost kvůli nespadnutí do oceánu vymezují dost sporadicky tyče. Přesto po nějakém snažení je v dálce vidět krvavej pruh horkého magmatu. Jít dál v noci se rovnalo bláznovství. Jenže mně to nestačí a tak mi Mark slibuje..........
       Je vlastně ještě noc, stále prší. Začíná naše poslední dopoledne na Hawaii. Na trek po lávě vyrážíme jako první. Prodíráme se různými kopci a kopečky téměř dvě hodiny tam. Ale stojí to za to. Po čase vylézá slunce, už tu není jen láva a opodál zuřící oceán. Už je tu i duha a nad ní druhá. Za dalším kopcem je na starém černém taky nové červené převalující se magma. Jsme od něj asi 5 m a vítr fouká proti nám. To v kombinaci s trop. sluncem způsobuje vedro jako v pekle. Ještě kousíček a už se musíme vrátit. Možná nám uletí z Hila letadlo. K hlavnímu proudu už je to téměř na dohled, jen jako, protože Pacifik to dost halí do nesouhlasné mlhy. Mlhy od vskočení magmatu do něj. Pod nohama nám to funí a taky postarší láva se už nezdá být tak pevná. S vypětím všech sil se vracíme k  Fordovi. Cesta je nějak delší, prostě nestíháme. Jeden telefonát vše zachraňuje. Mezitím nám došel benzín. Pumpař kvůli nám přijel s konví benzinu. Kvůli tomu nestíháme včas vrátit auto a platíme o den navíc. O hodinu. Let je již rutina. Pro změnu  vaříme polívku v Honolulu na letišti. Arizona Memorial se nestíhá, vojáci zavírají brzo. Zbývá už jen koupačka na nějaké Waikiki Beach. Pak se ještě poleju kokosem a zkoumám umělotiny na krk za tri doláče. Ještě nasednout do letadla.

    Je sobota 22 hodin, letadlo roluje po ranveji a za chvilku zbude z Hawaje jen sen. Letíme po trase Honolulu - Los Angeles - Detroit - Amsterodam - Praha. V Česku budeme v pondělí asi v 11 hodin... Tou dobou tam daleko lidé usínají......

    - Frenky -